ECLI:CZ:US:2007:2.US.182.07
sp. zn. II. ÚS 182/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. února 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, M. Stejskalové 62, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 29. 12. 2006, sp. zn. 2 ZT 426/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že shora uvedeným rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. ČTS:ORPV-860/KPV-OHK-2006, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. i ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"). Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že z existující judikatury zřetelně vyplývala jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle §75 tr. ř.). Ústavní soud vždy vycházel z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je jinak považován za nepřípustný. Tento přístup Ústavního soudu byl do jisté míry korigován nálezem ze dne 3. 7. 2003, ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, "Sb. n. u.", sv. 30, str. 471), v němž byl připuštěn přezkum usnesení státního zástupce týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Avšak ani zde se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, je-li usnesení státního zástupce založeno na naprosto zjevně (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o libovůli v rozhodování, což je natolik flagrantní zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, že odůvodňuje, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity. Ústavní soud se tedy ani po tomto nálezu necítí nadále být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004. ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, in Sb. n. u., sv. 32, str. 467).
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí (či jiný postup).
V dané věci stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud přezkoumal, zda si státní zastupitelství vytvořilo dostatečně spolehlivý a zejména zákonný podklad pro své rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že má pravomoc posuzovat akty orgánů veřejné moci toliko z hlediska ústavních kautel, které se zcela nekryjí s požadavky na zákonnost. Námitky uváděné v ústavní stížnosti budou nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by z procesního hlediska předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka