ECLI:CZ:US:2007:2.US.1905.07.1
sp. zn. II. ÚS 1905/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Lorecká 465, Kutná Hora, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2006, čj. 47 Cm 251/2005-28, a výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2007, čj. 12 Cmo 500/2006-41, a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2007, napadá stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a část rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti, neboť tvrdí, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem a uplatnit svou obranu, čímž v konečném důsledku došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením ze dne 9. 10. 2006, čj. 47 Cm 251/2005-28, Krajský soud v Praze odmítl stěžovatelovy námitky podané proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděně podané. Soud v odůvodnění uvedl, že adresát nebyl zastižen a zásilka s usnesením byla dne 5. 9. 2006 uložena na poště. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 8. 9. 2006. Odvolání proti usnesení bylo podáno dne 27. 9. 2006, tedy po uplynutí lhůty k jeho podání, která skončila dne 25. 9. 2006.
Vrchní soud v Praze výrokem II. usnesení ze dne 9. 5. 2007, čj. 12 Cmo 500/2006-41, usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Proti těmto rozhodnutím brojí stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle něhož účinky doručení směnečného platebního rozkazu nastaly desátým dnem od uložení zásilky na poště. Podle jeho názoru v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro to, aby desátý den od uložení byl ve smyslu ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř. považován za den doručení, neboť nebyl dodržen postup předepsaný ustanovením §50c odst. 1 a 2 o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že výzva k vyzvednutí písemnosti neobsahovala náležitosti podle citovaného ustanovení. Stěžovatel v posuzované věci údajně obdržel toliko vyrozumění o uložení zásilky, ve kterém byl uveden pouze termín, do kdy si může zásilku vyzvednout s uvedením úředních hodin příslušné pošty. Zdůrazňuje, že toto vyrozumění zcela jistě neobsahovalo poučení o následcích nevyzvednutí zásilky a byla na něm uvedena informace o patnáctidenní lhůtě k vyzvednutí zásilky. Vzhledem k tomu, že vyrozumění předal poště při vyzvednutí zásilky k prokázání jím tvrzených skutečností, stěžovatel navrhl svědecký výslech osoby uvedené na doručence jako doručovatel zásilky a dále navrhl, aby soud od doručujícího orgánu vyžádal předložení výzvy k vyzvednutí zásilky, kterou byl o uložení směnečného platebního rozkazu vyrozuměn. Stěžovatel se domnívá, že za těchto okolností fikce doručení nemohla nastat a že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal včas.
Stěžovatel připojuje i výtky stran řízení o druhém směnečném platebním rozkazu, který byl soudem prvého stupně vydán.
Dodává, že i výzva obsažená na standardních obálkách používaných k doručování zásilek, u kterých není vyloučeno náhradní doručení, je formulována způsobem, který může adresáty mást. Poučení o lhůtách, po jejichž uplynutí nastává fikce doručení, je v nich uvedeno až po vyznačení úložní lhůty. Takto formulovaný text vyžaduje od adresáta značnou pozornost při pročítání výzvy.
Stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen zkoumat návrh po stránce formální, tedy z hlediska toho, zda ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze úspěšně podat teprve poté, co stěžovatel neúspěšně vyčerpal všechny prostředky k ochraně jeho subjektivního práva, poskytované zákonem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv jednotlivců. Teprve poté, není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, je možný přezkumný postup Ústavního soudu, který je však uplatňován výhradně z pozice zachování ústavnosti.
V projednávané věci napadá stěžovatel pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť mu tento soud údajně svým postupem odňal právo jednat před soudem. Ústavní soud však poukazuje na to, že za situace, kdy uplynula lhůta k podání námitek, aniž se stěžovatel dozvěděl o tom, že plynout začala, jak tvrdí v návrhu, mu nic nebránilo v tom, aby, jakmile tuto skutečnost zjistil, podal ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř. žádost o prominutí zmeškání lhůty, spojenou s podáním námitek. Je tedy mylná domněnka stěžovatele, že právní řád mu neposkytuje prostředek k nápravě tvrzeného pochybení obecných soudů.
S ohledem na nevyčerpání výše uvedeného opravného prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, Ústavní soud s poukazem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se nemohl zabývat námitkami směřovanými proti řízení, v němž byl vydán jiný směnečný platební rozkaz, neboť podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti, který rozhodnutí v uvedeném řízení vydaná nenapadal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj