ECLI:CZ:US:2007:2.US.1930.07.1
sp. zn. II. ÚS 1930/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem, se sídlem Palackého třída 135, 612 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2007, č. j. 21 Co 97/2007-112, spojené s návrhem na zrušení "procesních a poplatkových předpisů, které znemožňují přezkum vyměřených soudních poplatků", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Usnesením ze dne 25. dubna 2007, č. j. 21 Co 97/2007-112, Krajský soud v Brně odmítl odvolání žalobce (stěžovatele) proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. září 2006, č. j. 37 C 158/2004-90, kterým byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 271.390 Kč. Odvolací soud konstatoval, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně není přípustné [§218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], neboť uvedené usnesení je pouze výzvou a nikoliv rozhodnutím ve smyslu §201 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zásah do své majetkové sféry (konkrétně práva vlastnit majetek), který mu vzniká tím, že mu byl nesprávně vyměřen soudní poplatek. Stěžovatel dovozuje, že soudní poplatek mu neměl být vyměřen v uvedené výši, neboť dle §13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaniká poplatková povinnost po uplynutí 3 let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Podle názoru stěžovatele tak poplatková povinnost zanikla nejpozději dnem 31. prosince 2003, a soud prvního stupně jej tedy vyzval k zaplacení soudního poplatku až po uplynutí prekluzívní lhůty. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že proti usnesení (výzvě) k zaplacení soudního poplatku neexistuje opravný prostředek, přestože takové rozhodnutí může představovat značný zásah do práva na vlastnictví majetku. Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ty části procesních a poplatkových předpisů, které znemožňují přezkum soudních poplatků, s poukazem na to, že jde o výzvu a nikoliv o rozhodnutí.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, jestli ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek stanovených v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, výjimky z této zásady).
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení (výzvě) soudu prvního stupně na zaplacení soudního poplatku. V tomto případě se nejedná o rozhodnutí konečné, nýbrž pouze o rozhodnutí procesní povahy, které řeší další postup soudu, byť samo o sobě může v danou chvíli představovat poměrně značný zásah do majetkové sféry stěžovatele. Za dané situace, kdy samotné řízení ještě neskončilo (stěžovatel navíc v ústavní stížnosti uvádí, že poplatkovou povinnost splnil, takže řízení může pokračovat dále bez hrozby zastavení pro nezaplacení soudního poplatku), si Ústavní soud neosobuje právo zasahovat do probíhajícího řízení.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu stěžovatele na zrušení "procesních a poplatkových předpisů, které znemožňují přezkum vyměřených soudních poplatků", pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto tento návrh, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu