ECLI:CZ:US:2007:2.US.1961.07.1
sp. zn. II. ÚS 1961/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. 19 Co 142/2007-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Odvolává se na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, a na nejednotnou rozhodovací praxi této problematiky (odkazuje na některá soudní rozhodnutí, která stanovila povinnost k úhradě nákladů exekuce oprávněnému) a polemizuje se závěry vyslovenými ve stanovisku Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti a s odkazem na ustanovení §52 a §89 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád") vyslovuje názor, že subsidiární použití ustanovení §271 o.s.ř. tak, jak to učinil odvolací soud, je vyloučeno. Odvolacímu soudu také vytýká, že přezkoumal a změnil výrok týkající se placení nákladů exekuce, i když to oprávněný v odvolání nepožadoval, a rozhodl v neprospěch účastníka, který nebyl stranou napadeného výroku.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Okresní soud v Kladně nařídil usnesením ze dne 26. 11. 2003, č. j. Nc 8130/2003-6, exekuci na majetek povinného R. V. k uspokojení soudem přiznané pohledávky oprávněné společnosti CETELEM ČR, a. s., se sídlem Praha 1, Letenská 2, ve výši 2.348,- Kč s přísl., nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce. Současně pověřil provedením této exekuce stěžovatele coby soudního exekutora. Na základě podnětu stěžovatele Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j. 37 Nc 8130/2003-20, nařízenou exekuci zastavil (výrok I.), oprávněnému uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7.735,- Kč (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání oprávněné do výroku o nákladech řízení mezi oprávněnou a povinným rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 19 Co 142/2007-58, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.735,- Kč uložil povinnému. Změněný výrok odůvodnil zjištěním, že oprávněnému nelze přičítat zavinění na zastavení řízení (exekuce byla zastavena pro nedostatek postižitelného majetku), tudíž mu nelze uložit povinnost hradit náklady exekuce. Vyšel přitom ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 20/2005.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel stejně jako ve svých dalších ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 349/07 a I. ÚS 286/07, které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, brojí proti rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce i přesto, že došlo k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. pro nedostatek majetku povinného.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Protože jeho rozhodovací praxe této problematiky nebyla vždy jednotná (srov. např. nálezy sp.zn. II. ÚS 372/04, I. ÚS 290/05, na něž odkazuje stěžovatel), bylo potřebné, aby se k ní vyjádřilo plénum Ústavního soudu, což učinilo ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. V tomto stanovisku konstatovalo, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku lze použít i v projednávané věci, v níž odvolací soud vyšel při rozhodování o nákladech exekučního řízení ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv. To ovšem v projednávané věci nenastalo. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje i nyní, aniž by potřeboval za nutné je znovu celé opakovat, tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv.
Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že změnil výrok soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním, této námitce nelze přisvědčit. I když bylo usnesení soudu prvního stupně přímo napadeno ve výroku III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky, tento výrok a výrok II. (o nákladech exekuce) jsou výroky závislé na výroku ve věci samé a nadto výrok III. je obsahově závislý i na výroku II., který se přímo dotýká jak oprávněné a povinného, tak i soudního exekutora. Proto, i když byl odvoláním napaden pouze jeden ze závislých výroků, bylo nutno v odvolacím řízení projednat oba tyto závislé výroky, které nelze posoudit samostatně jeden bez druhého.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu