ECLI:CZ:US:2007:2.US.2056.07.1
sp. zn. II. ÚS 2056/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem v Českých Budějovicích, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2006, sp. zn. 16 T 3/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2007, sp. zn. 5 To 7/2007, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jak je garantováno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel s rozhodnutím své trestní věci nesouhlasí. Namítá, že obecné soudy jednak nesprávně právně posoudily jednání, které je popsáno pod bodem I. rozsudku jako trestný čin úvěrového podvodu, kterým však toto jednání být nemůže, a jednak namítá, že i řízení, které předcházelo vynesení rozhodnutí trpělo vadami, jež znamenaly zásah do práva na spravedlivý proces.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudci zpravodaji ukládá zkoumat každou podanou ústavní stížnost nejprve z hlediska její přípustnosti a z hlediska splnění formálních náležitostí. V posuzovaném případě dospěl, pokud jde o přípustnost návrhu, k závěru negativnímu.
Ústavní soud v souvislosti s opatřováním podkladů pro věcné posouzení ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který napadá i touto ústavní stížností, dovolání. Dovolání je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1100/2007 a jak si Ústavní soud ověřil, nebylo o něm dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Současně z principu subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání. Není v rozporu s pravidly řádného procesu, jestliže účastník řízení nese odpovědnost za volbu procesního prostředku, který hodlá k ochraně svých práv využít. Zvolil-li v posuzovaném případě stěžovatel jako procesní prostředek obrany nejprve dovolání, není ústavní stížnost až do rozhodnutí o něm přípustná.
Dovolací řízení se totiž v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného ústavním pořádkem a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny), jak Ústavní soud závazně judikoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 114. str. 187), a na který Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Pro shora popsané důvody musel soudce zpravodaj ústavní stížnost hodnotit jako návrh nepřípustný, a proto jej podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj