ECLI:CZ:US:2007:2.US.2057.07.1
sp. zn. II. ÚS 2057/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. K. Ú., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni, Hankova 8, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 2. října 2006 sp. zn. 3 P 259/2004 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 12 Co 660/2006, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhá jejich zrušení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž byly nabídnuty důkazy. Domnívá se, že v řízení došlo k svévolné aplikaci jednoduchého práva a porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení v rozporu se zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") a zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v řízení zvýhodňovaly matku nezl. syna M. Ú., stěžovatel neměl rovné postavení účastníka řízení a stejné možnosti k uplatnění svých práv. V řízení před odvolacím soudem nebylo stěžovateli umožněno řádně hájit svá práva, směl toliko odpovídat na položené dotazy, když protistraně bylo umožněno zeširoka podávat a vysvětlovat svá tvrzení. Také majetkové poměry účastníků nebyly řádně zjišťovány, neboť soudy nedostatečně provedly důkazy ke zjištění skutkového stavu ohledně nevypořádaného společného majetku manželů.
Stěžovatel argumentoval extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry za straně druhé nalézacího i odvolacího soudu. Dále tím, že obecný soud rozhodl v rozporu s jeho majetkovými možnostmi a neobvyklým způsobem přecenil hodnotu movitého majetku, se kterým stěžovatel disponuje, aniž by uvedl o jaké věci se jedná.
II.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 3 P 259/2004, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (3 P 259/2004-35) ze dne 21. března 2005 byla uzavřena dohoda mezi rodiči pro dobu před a pro dobu po rozvodu manželství, kdy byl nezl. M. svěřen do výchovy a výživy matky od 1. dubna 2005 a otec se zavázal přispívat na výživu syna částkou 4.000,- Kč měsíčně od 1. dubna 2005 i pro dobu po rozvodu.
Soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci snížení výživného pro nezletilé dítě (3 P 259/2004) rozsudkem ze dne 2. října 2006 dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro snížení výživného pro nezl. M. (§99 odst. 1, §96 odst. 1 zákona o rodině), neboť došlo ke změně poměrů stěžovatele. Výživné bylo sníženo z částky 4.000,- Kč na 2.500,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. srpna 2006, vzhledem k příjmům žalovaného i k přihlédnutí k jeho momentální situaci (vyživovací povinnost k nezl. D. i k manželce, ztráta zaměstnání). Snížená částka tak dle závěrů soudu prvního stupně odpovídá schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného (§96 odst. 1 zákona o rodině). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích vytýčených odvoláním matky nezl. M., po doplnění řízení opakováním důkazů a dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné. Rozsudkem ze dne18. dubna 2007 (12 Co 660/2006) rozhodl, že výživné se stanoví částkou 3.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. srpna 2006 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínkou, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Dle ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě.
Dle ustanovení §85 odst. 1 až 3 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit.
V dané věci bylo předmětem posuzování rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§85 odst. 2 zákona o rodině). Dle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) nesvědčí o tom, že by obecný soud věci stěžovatele nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nim uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým doložil své skutkové i právní závěry. Vyživovací povinnost obecný soud stanovil dle zásad ustanovení §85 a §96 zák. o rodině. Vzal v úvahu skutečnost, že došlo ke změně poměrů stěžovatele. Narozením dcery D. přibyla stěžovateli vyživovací povinnost, manželka je zajištěna jen rodičovským příspěvkem a stěžovatel po ztrátě zaměstnání je veden v evidenci Úřadu práce, nyní pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná. Výživné bylo sníženo z částky 4.000,- Kč na 3.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. srpna 2006, vzhledem k příjmům žalovaného i k přihlédnutí jeho momentální situaci.
Obecný soud vzal v úvahu, že nezl. M. je v období prudkého vývoje a jeho potřeby se zvyšují přirozeným nárůstem jeho potřeb a to především náklady na jeho výživu a ošacení. Taktéž i matka nezletilého je povinna zajišťovat jeho potřeby finanční částkou a nikoliv jen osobní péčí. Pokud stěžovatel se neztotožňuje s názorem obecných soudů, podle něhož má ve vlastnictví značný majetek, který může v případě potřeby použít, je věcí stěžovatele, aby si našel takové zaměstnání, aby mohl svým vyživovacím povinnostem dostát. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistil zejména v dostatečné míře potřeby nezletilého dítěte i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Podle §99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd., dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v jeho rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu