ECLI:CZ:US:2007:2.US.207.06
sp. zn. II. ÚS 207/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem v Chebu, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 8 C 2/98, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 14 Co 461/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1618/2005, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel podáním, které po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), u Ústavního soudu napadl všechna v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, která navrhl nálezem zrušit.
V řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, se proti stěžovateli domáhalo Město Karlovy Vary určení, že v katastrálním území Karlovy Vary vlastní stavbu butiku č. p. 36, stojící na pozemku parc. č. 1216/7, stavbu butiku č. p. 40, stojící na pozemku parc. č. 1216/9, a stavbu butiku č. p. 32 a č. p. 34, stojící na pozemku parc. č. 1216/6. Obecné soudy žalobě vyhověly. Okresní soud předně dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy se výsledné rozhodnutí zaznamenává do katastru nemovitostí, aby tak bylo dosaženo shody mezi stavem právním a stavem evidovaným v katastru nemovitostí. Z provedených důkazů pak soud dovodil, že předmětné stavby byly postaveny na přelomu 19. a 20. stolení na základě stavebního povolení z roku 1906 a na náklady města Karlovy Vary. Město Karlovy Vary bylo taktéž zapsáno v pozemkové knize jako poslední vlastník původní parcely č. 37, na které se stavby nacházejí, přičemž vlastnické právo bylo v jeho prospěch vloženo dne 20. 12. 1890. Jedná se tedy o tzv. historický majetek města. Zákon č. 172/1991 Sb., který sledoval obnovení historického vlastnictví obcí, pak upravil přechod vlastnictví některého majetku státu na obce ke dni 24. 5. 1991; takto přešlo vlastnictví též k předmětným stavbám. Byly-li proto v rámci privatizace zařazeny do dražby konané dne 1. 6. 1991 (kdy je stěžovatel jakožto vydražitel získal), stalo se tak v rozporu s právem. Okresní soud poukázal též na skutečnost, že podle potvrzení o dražbě byly draženy prodejny, nikoliv nemovitosti zapsané na parcelách č. 1216/6, 1216/7 a 1216/9, neboť kolonka "nemovitost" je ve formuláři vždy proškrtnuta; nešlo tedy o nemovitost jako takovou.
Krajský soud v dané věci rozhodoval jako odvolací soud již potřetí. Předchozí dvě odvolací řízení skončila zrušením rozsudku soudu prvého stupně (v obou případech vyhovujícího) a vrácením věci k dalšímu projednání; nejprve s pokynem doplnit dokazování, posléze s výtkou, že se soud prvého stupně opomněl v odůvodnění zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Teprve rozsudkem napadeným touto ústavní stížností odvolací soud rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když shodně jako soud okresní vyhodnotil nárok jako oprávněný. Dle odvolacího soudu město Karlovy Vary nabylo vlastnictví k předmětným butikům vytvořením věci. Zápis věci takto vytvořené do pozemkové knihy neměl podle obecného zákoníku občanského konstitutivní, nýbrž deklaratorní charakter. Pokud tedy dle stavu zápisu v pozemkové knize bylo v rozhodné době město Karlovy Vary vlastníkem pozemku označeného původně parc. č. 37, staly se jeho vlastnictvím i stavby na něm zřízené. Jako správnou potvrdil i úvahu prvostupňového soudu ohledně přechodu vlastnictví ze státu zpět na město, a nebylo proto dle jeho závěru možno zařadit předmětné stavby do privatizace realizované již zmiňovanou dražbou.
Podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění vyložil, jaké předpoklady by musely být v posuzované věci splněny, aby mohl v tomto učinit závěr opačný. Ovšem za situace, kdy stěžovatel vytýkal pouze vady dokazování a ani se nepokusil vymezit otázku zásadního právního významu, nemohl s dovoláním u Nejvyššího soudu ČR uspět.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a považuje je za nesprávné. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR uvádí, že za otázku zásadního právního významu je v dané věci třeba považovat hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu. Také v další části návrhu stěžovatel koncentruje své výhrady proti hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Žalující strana se dle jeho názoru nevymanila z důkazní nouze, a ve svém důsledku tak neunesla důkazní břemeno. Odmítá začlenění sporných věcí mezi tzv. historický majetek obcí, takový závěr považuje za příliš zjednodušující. Podává k tomu obšírný rozbor ustanovení Obecného zákoníku občanského týkajících se vymezení věcí movitých, nemovitých, příslušenství věci, intabulace, a vykládá zásadu superficies solo cedit. Závěrem pak zmiňuje čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, dále čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
Ústavní soud poté, co na návrhu neshledal žádné formální vady, jak již konstatoval v úvodu, zabýval se jím z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto soudem nadřízeným soudům obecným. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. již v nálezu, sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (čl. 82 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Leda v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
V řízení soudy provedly dokazování celou řadou listin, zejména výpisy z katastru nemovitostí a pozemkových knih, geometrickým plánem, kopií mapy katastrální i mapy bývalého pozemkového katastru, usneseními rady města Karlovy Vary ze dne 17. 12. 1906 a sekcí z 21. 12. 1906, protokolem o otevírání nabídek na provedení stavebních prací - butiků z 8. 3. 1907, stavebním povolením na předmětné butiky z 28. 3. 1907, prací ing. Dagmar Macháčkové "Drobná architektura Karlových Varů", zpracovanou pro fakultu architektury ČVUT v Praze, a řadou dalších, v odůvodnění citovaných důkazů. Obecné soudy z nich učinily zjištění, že předmětné stavby stály již na počátku 20. století, že je vybudovalo město Karlovy Vary, a to na svém pozemku a svým nákladem. Dokazování, jakož i na něj navazující úvahy soudů jsou v odůvodněních napadených rozhodnutí srozumitelně popsány, stejně jako následné právní hodnocení. Pokud stěžovatel nesouhlasí s vypovídací hodnotou toho kterého z provedených důkazů, anebo považuje-li dokazování k některému z tvrzení za nedostatečné, pohybují se jeho argumenty pouze v rovině běžného zákona a jeho podání není nic jiného než polemika s tím, v jakém rozsahu obecné soudy považovaly za potřebné vést dokazování a jak vyhodnotily zjištěný skutkový stav, případně s tím, jaké právní závěry k tom přijaly. Takto pojatá stížnost nutně staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ostatně stěžovatel se nesnažil posunout věc do ústavní roviny ani formálně; v podání pouze vyjmenoval tři ustanovení Listiny, aniž by je uvedl do souvislosti s konkrétním jednáním či závěrem obecného soudu, kterým by se na uvedeném základním právu cítil nepřípustně dotčen.
K výtce adresované usnesení dovolacího soudu budiž uvedeno, že smyslem dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je umožnit posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu", a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury, přinášejí judikaturu novou, anebo problém řeší v rozporu s hmotným právem, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (§237 odst. 3 občanského soudního řádu). Posuzování zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého rozhodnutí, jež přísluší Nejvyššímu soudu ČR, povolanému sjednocovat judikaturu soudů obecných, a jež leží mimo oblast možností přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavním pořádkem garantovaných práv, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu