ECLI:CZ:US:2007:2.US.2102.07.1
sp. zn. II. ÚS 2102/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2004, č. j. 11 C 457/2003-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Včasnost ústavní stížnosti dovozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Okresní soud v Benešově zamítl rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2004, žalobu na uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu, specifikovanou ve výroku tohoto rozsudku. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 33 Odo 527/2005-231. Konstatoval, že podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení důkazů, což ovšem přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž patří dodržení zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Dovolání stěžovatele směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost tedy byla dána toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V tomto směru byl stěžovatel o podmínkách přípustnosti dovolání odvolacím soudem řádně poučen. Žádnou otázku zásadního právního významu tak, jak má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., však nenastolil. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, neboť neobsahovalo žádné důvody, pro něž by právní závěry odvolacího soudu měly být přezkoumány. Odmítl tedy dovolání nikoli z důvodu, že jeho přípustnost závisela na jeho uvážení.
Za této situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet již ode dne doručení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovateli. S ohledem na právní moc tohoto rozsudku dne 10. 12. 2004 (kterou stěžovatel nezpochybňuje) a vzhledem k datu podání ústavní stížnosti (10. 8. 2007) je zcela evidentní, že tato zákonná lhůta nebyla stěžovatelem dodržena.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť byla podána po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj