ECLI:CZ:US:2007:2.US.2139.07.1
sp. zn. II. ÚS 2139/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2007, č. j. 30 Nco 151/2007-280, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. W., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2007, č. j. 30 Nco 151/2007-280, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná, a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 27/2005, a u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 16/2007. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstata ústavní stížnosti je založena na námitce podjatosti výše jmenovaných soudců, kterou stěžovatel spatřuje ve způsobu rozhodování v jeho jiné věci (sp. zn. 18 Co 378/2006), kde s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.), potvrdili rozsudek soudu prvého stupně a tak sami a zřejmě dobrovolně rezignovali na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu, a dali jednoznačně najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného lidského práva na spravedlivý soudní proces. Svým postupem totiž uvedení soudci bez odůvodnění přehlížejí obecně závazná stanoviska Ústavního soudu, obsažená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 3. N. 14. str.73; 55/1995 Sb.), a ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.16. St. 135. str.9; 289/1999 Sb.). V té souvislosti se stěžovatel hlásí k odlišným stanoviskům soudců Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ke stanovisku Pl. ÚS st. 21/05. Z toho dovozuje předpojatost uvedených soudců obecného soudu. Napadeným rozhodnutím tedy mělo dojít jednak ke zbavení jeho práva na věcné posouzení všech otázek rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí ve dvoustupňovém řízení, a ve zbavení práva, aby jeho věc posuzoval v podstatné části jeho zákonný soudce.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod, přičemž sama okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být důvodem vyloučení soudce (str. 2 usnesení). Tuto argumentaci lze považovat s přihlédnutím ke shora naznačeným kritériím za ústavně souladnou. Důvodem k podjatosti soudců totiž nemůže být z podstaty věci právní názor soudců obecných soudů na určitou konkrétní věc, nota bene pokud je podepřen právním názorem pléna Ústavního soudu, které navazovalo na svoji dosavadní rozhodovací činnost, tj. včetně stěžovatelem uvedených rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se obecný soud v posuzovaném případě důsledně zabýval podstatou námitky stěžovatele a způsob rozhodnutí o ní odpovídá pravidlům fair procesu.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu