ECLI:CZ:US:2007:2.US.2210.07.1
sp. zn. II. ÚS 2210/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem Pakoměřická 5, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. června 2007, sp. zn. KZV 145/95, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. června 2007, sp. zn. KZV 145/95, jímž bylo zrušeno opatření policejního orgánu ze dne 1. března 2007, ČTS: PPR-3/KPV-HK-2002, kterým byl přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika a k přezkoumání znaleckého posudku zpracovaného znalcem. Stěžovatel tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva zajištěná v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že je trestně stíhán pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, a trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Obžaloba, podaná v této věci, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 5 T 56/2005, vrácena státnímu zástupci k došetření, a to mimo jiné pro nezbytnost doplnění dokazování o komplexní znalecké posouzení ekonomického stavu předmětných společností od určitého momentu. Stížnost státního zástupce byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, č. j. 12 To 29/2006-4535. S ohledem na to rozhodl policejní orgán opatřením ze dne 1. března 2007 o přibrání znaleckého ústavu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007, bylo ke stížnosti pro porušení zákona vysloveno, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, sp. zn. 12 To 29/2006, byl ve prospěch obviněných porušen zákon mimo jiné tím, že soudem požadované znalecké zkoumání jde nad rámec potřebného dokazování ohledně vytýkaných skutků. V důsledku tohoto rozsudku pak státní zástupce zrušil opatření policejního orgánu o přibrání znaleckého ústavu usnesením, které je ústavní stížností napadáno. Stěžovatel poukazuje na své námitky ke stížnosti pro porušení zákona, a na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 24. N. 164. str. 201 - č. 424/2001 Sb.), a dovolává se principu rovnosti zbraní a povinnosti dostatečného zjištění skutkového stavu, tak, jak vyplývá z §2 odst. 5 trestního řádu, a z nějž na rozdíl od státního zástupce vyšly obecné soudy prvého a druhého stupně.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zastává názor, že prostor pro uplatňování základních procesních práv se nachází především v řízení před soudem prvého stupně. To platí i pro trestní proces, kdy sice obviněný disponuje v přípravném řízení na úrovni podústavního práva určitými právy, avšak pokud jejich porušení nepředstavuje současně i zásah do jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody (jako např. osobní svobody), tak takové porušení práv obviněného zásadně nepředstavuje porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu je nutné připomenout, že jedním ze základních principů ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta vyplývá z principu, podle nějž jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv pouze pod ochranou Ústavního soudu (čl. 4 Ústavy České republiky), a proto je především úkolem obecných soudů řešit případná porušení práv a svobod, a to i ústavněprávní povahy.
Princip subsidiarity má svůj odraz především v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Formálně i materiálně musí před podáním ústavní stížnosti dojít k uplatnění všech procesních prostředků, které vedou k ochraně základního práva nebo svobody v jejich materiálním pojetí.
V posuzovaném případě se jedná o situaci, kdy orgán veřejné žaloby projevil svůj názor ohledně dostatečnosti vyšetřování pro postavení stěžovatele před soud tím, že další znalecké dokazování označily za nadbytečné. Ještě tedy ani nenastala fáze hlavního líčení, v němž má veřejná žaloba tvrdit spáchání trestného činu stěžovatelem a k prokázání tohoto tvrzení navrhovat důkazy, a v němž má stěžovatel právo se k navrhovaným důkazům vyjadřovat, vznášet k nim námitky, a konečně i navrhovat provedení vlastních důkazů. Dokazování vedoucí k meritornímu rozhodnutí totiž provádí soud. Stěžovateli tedy v nynější situaci zůstávají pro soudní fázi trestního řízení zachovány veškeré námitky vůči závěrům znalce, který z iniciativy veřejné žaloby provedl odborné zkoumání, a zůstává mu zachována i možnost iniciovat další znalecké zkoumání, resp. jinak procesně využít danou situaci. Z toho tedy plyne, že námitky stěžovatele jsou v posuzovaném případě předčasné a tudíž nepřípustné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnul pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj