ECLI:CZ:US:2007:2.US.2241.07.1
sp. zn. II. ÚS 2241/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2007, č. j. 25 Co 86/2007-85, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 9. 2006, č. j. 10 C 111/2006-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2007 a doplněnou podáním ze dne 28. 8. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 10 C 111/2006, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 10 C 111/2006-49, Okresní soud v Jičíně zastavil řízení podle ust. §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), co do žalovaného 12% úroku z prodlení z žalované částky od 20. 6. 2006 do zaplacení, a zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Vězeňské službě ČR (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 2.160,- Kč jako neproplacené odměny za údajně odvedenou práci, kterou vykonával v rámci trestu odnětí svobody.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 25 Co 86/2007-85, rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Odvolací soud především konstatoval, že pracovní zařazení stěžovatele, jako osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, podléhá zákonu č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících předpisů, v platném znění, a proto nemohlo nikdy dojít ke vzniku pracovně-právního vztahu. Žalovaná uzavřela platnou smlouvu se společností APACK, s. r. o., o zařazení odsouzených do práce. Stěžovatel požádal o zařazení do práce a dal písemný souhlas se zařazením na předmětné pracoviště. Skutečnost, že stěžovatel byl seznámen s normami spotřeby práce, od kterých se odvíjelo jeho odměňování, jednoznačně vyplývá z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne 19. 4. 2006, které stěžovatel potvrdil svým podpisem. Záměna procesního označení účastníků v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně sama o sobě nemůže vést k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti. K odstranění této vady navíc došlo v souladu s ust. §164 o.s.ř. opravným usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 10. 2006, č. j. 10 C 111/2006, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2007, č. j. 25 Co 338/2007-83.
Stěžovatel napadl shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně ústavní stížností. Namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí závažnou procesní vadou, neboť Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ve věci samé ze dne 18. 9. 2006, č. j. 10 C 111/2006-49, ve stejný den, tedy 6. 6. 2007, jako o odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 10 C 111/2006, čímž stěžovateli znemožnil využít novou lhůtu pro odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ve věci samé, která mu běžela od právní moci opravného usnesení. Domnívá se, že hodnocení důkazů obecnými soudy postrádá znak logického řetězce, ze kterého by vyplývala nedůvodnost nároku uplatněného stěžovatelem. Odvolací soud rovněž pochybil, když potvrdil rozsudek soudu I. stupně, který je z hlediska závěrů vyvozených z dokazování nepřezkoumatelný.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud je nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům obecných soudů ve věci samé. Proto se Ústavní soud přednostně zaměřil na to, zda v této fázi řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Stěžovatel však svou povinnost tvrzení a důkazní nesplnil. Naopak žalovaná prokázala své tvrzení, že stěžovatel byl seznámen se způsobem odměňování. Pokud stěžovatel měl v úmyslu její tvrzení zpochybnit, měl jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy a prokázat je v jeho rámci. Stěžovateli se však jeho verzi skutkových okolností prokázat nepodařilo, a soud mu proto nepřisvědčil. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Nad rámec výše řečeného se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že mu bylo znemožněno využít nové lhůty pro podání odvolání ve věci samé, avšak shledal ji nedůvodnou. K provedení opravy chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností v rozsudku podle ust. §164 o.s.ř. není stanovena žádná lhůta; soud proto může opravit rozsudek kdykoliv, jakmile chyba vyjde najevo, a to i po právní moci opravovaného rozsudku, neboť obecně vydáním opravného usnesení není dotčena právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozsudku [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 752]. Odvolání proti opravnému usnesení je přípustné jen tehdy, týká-li se oprava výroku rozsudku [srov. §202 odst. 1 písm. k) a contrario]. Právní mocí takového opravného usnesení pak běží znovu lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozsudku, a to i tehdy, byl-li původní rozsudek již přezkoumán v odvolacím řízení na základě dříve podaného odvolání a odvolací soud je jako věcně správné potvrdil. V takovém případě by pak stěžovateli nic nebránilo, aby proti opravovanému rozsudku odvolání skutečně podal. Na tomto místě je ovšem nutné upozornit, že podobný postup nelze v projednávané věci aplikovat, neboť zde došlo v souladu s ust. §164 o.s.ř. k opravě chyb pouze v odůvodnění rozsudku, nikoli v jeho výroku. Za této situace bylo projednání odvolání proti opravnému usnesení soudu I. stupně zcela nadbytečné, nicméně tento nedostatek dle Ústavního soudu nemohl mít na správnost rozhodnutí ve věci samé žádný vliv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu