ECLI:CZ:US:2007:2.US.2251.07.1
sp. zn. II. ÚS 2251/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. W. S., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, sp. zn. 44 To 363/2007, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. května 2007, sp. zn. 0 Nt 4326/2007, spojenou s žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. května 2007, sp. zn. 0 Nt 4326/2007, kterým byl vzat z útěkového důvodu do vazby, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, sp. zn. 44 To 363/2007, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4. čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. V souvislosti s důvodností trestního stíhání poukazuje na to, že se soud druhého stupně sice zabýval obsahem DVD o schůzce z 28. května 2005, avšak nikoliv též obsahem DVD o schůzce předchozí. Zdůrazňuje, že z obsahu soudem zohledněného DVD vyplývá, že odmítl převzít částku 10.000.000 Kč, která pro něj byla již připravena. Poukazuje i na obsah trestního oznámení dr. B.,ve kterém dovozuje, že ze strany stěžovatele mělo jít o snahu mediálně diskreditovat Ing. B. Z toho pak vyvozuje, že jeho jednání nenaplňuje znaky pokusu trestného činu podvodu, pro který je stíhán. Konstatovanou hrozbu uložení trestu ve výši 8 let rozporuje s ohledem na absenci úvahy o tom, proč by mu právě takový trest měl hrozit s přihlédnutím k jeho osobě a konkrétním zjištěným skutečnostem. Skutečnost, že stěžovatel je občanem Polska, nemůže být ani sama o sobě, ani ve spojení s dalšími argumenty důvodem hrozby uprchnutí z tuzemska. V této souvislosti poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 347/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 9. N. 155. str. 349), i na to, že možnost opustit tuzemsko je realizací svobody pohybu, a dále na své vazby v tuzemsku a řádné plnění závazků vůči státu. Ve vztahu k dalšímu trestnímu stíhání, které je proti němu léta vedeno, má zato, že obecné soudy měly v souvislosti s ním zohlednit, že se uvedenému řízení za celou dobu jeho trvání nevyhýbal. Závěrem uvádí, že již téměř dva měsíce neprobíhají v trestním stíhání žádné úkony, k jejichž řádnému průběhu by bylo nutné vazební stíhání.
Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti s ohledem na to, že se jedná o omezení osobní svobody. Této žádosti bylo v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu vyhověno.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Je totiž v prvé řadě ústavně zakotveným úkolem obecných soudů, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a v té souvislosti chránily základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Z toho tedy plyne, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, vydaná v souladu s jejich ústavně zakotvenou pravomocí, protože by tím porušil ústavní princip dělby soudní moci. Proto sama skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Konečně je také třeba uvést, že nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod k zásahu do pravomoci obecných soudů. Předně je nutno uvést, že obecné soudy obou stupňů se již jen z formálního hlediska zabývaly zcela správně všemi okolnostmi vyžadovanými zákonem pro uvalení vazby, tedy důvodností trestního stíhání, existencí jednotlivých vazebních důvodů, a konečně možnostmi nahrazení vazby jiným institutem.
Ve vztahu k prvnímu požadavku obecné soudy shodně konstatovaly důvodnost trestního stíhání s ohledem na doposud provedené úkony, z nichž vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel společně s další osobou naposledy 28. května 2007 sešel s Ing. B. a jeho právním zástupcem dr. B., a předstírali možnost za úplatu zastavit v Polsku připravované trestní stíhání proti Ing. B., přestože neměli žádný vliv na orgány činné v trestním řízení, a o uvedeném trestním stíhání neměli žádné bližší informace, a dohodli způsob předání 10.000.000 Kč určených k tomuto účelu, tedy, že měl stěžovatel spáchat pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Důvodnost přitom shledaly po prostudování obsahu výpovědí spoluobviněného K. a svědka Ing. B., trestního oznámení dr. B., a DVD se záznamem uvedené schůzky. Ústavní soud tedy uzavírá, že se obecné soudy v dané fázi trestního stíhání zabývaly důvodností trestního stíhání stěžovatele v souladu se zákonnými podmínkami a v souladu s ústavním pořádkem. K tomu je možné dodat, že smyslem celého trestního stíhání, završeného případně rozhodnutím soudu o věci samé, je posilování či oslabování důvodnosti jeho zahájení, a za tím účelem stěžovatel disponuje dostatečnými prostředky na svoji obhajobu. Pokud přitom konkrétní jednání stěžovatele vedlo orgány veřejné žaloby a posléze i soud k závěru o důvodnosti zahájení trestního stíhání, nemůže být důvodem k ústavní stížností opačný výklad zjištěných skutečností ať už ze strany stěžovatele, poškozeného, nebo jeho právního zástupce.
Ve vztahu k útěkovému důvodu vazby je nutno předeslat, že ústavně zakotvenou možností omezení osobní svobody pro účely trestního řízení je implicite ústavně zakotvená možnost omezení svobody pohybu, jak to vyplývá z výslovného znění čl. 14 odst. 3 Listiny. Jinými slovy ústavodárce zakotvil možnost nahlížet na využití svobody pohybu za účelem kvalifikovaného maření trestního stíhání jako na důvod k omezení osobní svobody. Touto optikou také Ústavní soud nahlíží na rozhodnutí obecných soudů v této věci, které po zkoumání situace stěžovatele dospěly k závěru, že ač žije stěžovatel více než deset let v tuzemsku, má blíže popsané vazby na Polsko a Německo, a v minulosti těchto vazeb využíval. Dále dospěly k závěru, že způsob obživy není takový, aby jej vázal k určitému místu pobytu. Momentálně žije jinde, než na adrese trvalého pobytu, a to v nezařízeném domě v nájmu, v čemž obecné soudy neshledaly žádné objektivní pevné vazby k místu pobytu. Stěžovatel bydlí v tuzemsku sám, a nebyla tedy shledána ani kvalifikovaná rodinná vazba s družkou a dcerou, které v tuzemsku má. K tomu všemu obecné soudy konstatovaly rozpětí trestní sazby, tj. pět až dvanáct let, přičemž s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu soud druhého stupně konstatoval, že stěžovateli reálně hrozí uložení trestu i ve výši osmi let odnětí svobody, coby trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby.
Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro uvalení vazby z útěkového důvodu pro obecné soudy převážily nad argumenty, které stěžovatel uváděl ve stížnosti, a které co do rozsahu i podstaty opakuje v ústavní stížnosti. Z výše uvedených hledisek je přitom nerozhodné, zda má Ústavní soud na relevanci jednotlivých skutečností pro rozhodnutí v této věci shodný či odlišný názor se stěžovatelem či obecnými soudy, neboť rozhodnutí obecných soudů je výsledkem posouzení všech rozhodných skutečností, není s nimi v logickém rozporu a je v souladu se zákonem. V takovém případě nemůže Ústavní soud zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť jen jim přísluší vyhodnotit rozhodné skutečnosti z hlediska důvodnosti vazby. Jak vyplývá z obsahu obou napadených rozhodnutí, jediným důvodem vazby nebyla odlišná státní příslušnost stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. V tomto směru mu nelze dát za pravdu.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou absenci relevantní aktivity orgánů veřejné žaloby po vzetí stěžovatele do vazby, není tato skutečnost důvodem pro revidování rozhodnutí o vzetí do vazby jako takového, nýbrž je důvodem k přezkumu jejího trvání. O to však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu