ECLI:CZ:US:2007:2.US.2270.07.1
sp. zn. II. ÚS 2270/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 27 Co 489/2005-52, a rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ v řízení předcházejícím jeho vydání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 22. 12. 2005 a postoupenou Okresním soudem Praha - východ Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2007, stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze označenému v záhlaví, a proti dalším blíže neoznačeným rozhodnutím Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze v řízení předcházejícím jeho vydání. Z rozhodnutí obou soudů dovozuje, že soudy nemají snahu řešit jeho žádosti a odvolání, včetně námitky podjatosti. Svým jednáním tak podporují chování dopravního podniku, který na něm po více než dvou letech požaduje platby za něco, co vůbec nespáchal. Namítá, že soudy svá rozhodnutí opřely pouze o "papír od revizora" a nepřihlédly k argumentu, že tento doklad je zfalšován.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 7 C 127/2005, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 9. 2005, č. j. 7 C 127/2005-29, bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. města Prahy částku 808,- Kč a náklady řízení. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, č. j. 27 Co 489/2005-43, odmítnuto jako nepřípustné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že odvolací řízení zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 19. 12. 2005.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž patří dodržení zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v daném případě napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo odvolací řízení zastaveno, a které stěžovatel obdržel dne 19. 12. 2005. Stěžovatel by mohl docílit přezkumu tohoto usnesení Ústavním soudem jedině tím, že by svou ústavní stížnost podal v 60 denní lhůtě počítané od doručení usnesení přímo Ústavnímu soudu, resp. že by v této lhůtě byla ústavní stížnost postoupena Ústavnímu soudu obecným soudem. Podání ústavní stížnosti jinému soudu než soudu Ústavnímu totiž nemá za následek zahájení řízení před Ústavním soudem (srov. ustanovení §34 a §27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Zatímco v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení je podáním návrhu kterémukoli soudu zásadně zachována lhůta, přičemž další postup je dán možností vyslovení místní či věcné nepříslušnosti a postoupením věci, Ústavní soud není součástí systému obecných soudů; jeho posláním je kontrola ústavnosti a řízení před ním je řízením odděleným od řízení před obecnými soudy. Proto zachování lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je dáno pouze podáním ústavní stížnosti v této lhůtě Ústavnímu soudu a nikoli jinému státnímu orgánu.
Je tedy evidentní, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení, postoupená Ústavnímu soudu až dne 31. 8. 2007, byla podána po uplynutí zákonné lhůty.
I když s ohledem na povahu dalších napadených rozhodnutí, jež předcházela vydání výše uvedeného usnesení o zastavení odvolacího řízení - usnesení odvolacího soudu o odmítnutí nepřípustného odvolání a rozsudek týkající se tzv. bagatelní věci, proti nimž nebylo odvolání přípustné - je nutno u nich lhůtu pro podání ústavní stížnosti posuzovat samostatně, je zcela zřejmé, že i v těchto případech stěžovatel podal ústavní stížnost opožděně.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené zákonem, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu jejího opožděného podání Ústavní soud považoval za nadbytečné činit kroky k odstranění jejích vad, zejména absence zastoupení stěžovatele advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj