ECLI:CZ:US:2007:2.US.2285.07.1
sp. zn. II. ÚS 2285/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. H., o návrhu ze dne 29. 8. 2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2007, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv domáhá náhrady škody, kterou mu údajně způsobily obecné soudy v rámci řízení, vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 614/2003. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, jímž Českou republiku odsoudí "za těžkou frustraci osobnosti stěžovatele" k zaplacení částek 267.490,- Kč, 3.000.000,- Kč a 50.000,- EUR.
Ústavní soud primárně posoudil, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Položil si otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti ve znění navrhovaného petitu, jímž je při svém rozhodování vázán, příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit, aby rozhodl ve smyslu stěžovatelova navrhovaného žádání. Takto formulovaný petit citované dikci zákona neodpovídá, a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.
Ústavní soud nad rámec dodává, že výrok, který stěžovatel navrhuje, může být vysloven jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže však rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (spravedlivé zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů (srov. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na výše uvedené nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby výrokem svého rozhodnutí stanovil České republice povinnost zaplatit stěžovateli požadované částky z titulu zadostiučinění za údajnou škodu způsobenou orgány veřejné moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud dále konstatuje, že dalším z principů řízení a rozhodování před Ústavním soudem je zásada minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, která je vyjádřena mimo jiné stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v daném případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1440/2005. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dále zjistil, že bylo stěžovateli, jak výslovně uvádí, doručeno dne 4. 8. 2005. Pokud tedy ústavní stížnost podal k poštovní přepravě dne 30. 8. 2007, učinil tak zjevně po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou a opožděně podanou.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud považoval za nadbytečné činit kroky k odstranění dalších vad návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. září 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj