ECLI:CZ:US:2007:2.US.2294.07.1
sp. zn. II. ÚS 2294/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Moskevská 20, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2007, č. j. 15 Co 350/2007-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. července 2007, č. j. 15 Co 350/2007-30, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 24 Nc 2961/2006-7, jímž byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti povinného (stěžovatele) na zaplacení částky 15.848 Kč s příslušenstvím, nákladů předchozího řízení, jakož i nákladů exekuce. Odvolací soud neshledal námitku neexistence vykonatelného exekučního titulu důvodnou. Konstatoval, že jestliže povinný zvolil, resp. ponechal svoji kontaktní adresu pro doručování poštovních zásilek v místě, kde se fyzicky nezdržoval, aniž by ovšem tuto skutečnost učinil úředně známou, lze jeho poukaz, že se v místě, které zvolil k doručování poštovních zásilek nezdržoval, považovat za účelové jednání, jemuž nelze přisoudit důsledky spočívající ve vyloučení aplikace §46 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí nalézacího soudu, ani předvolání k jednání mu nebyly doručeny řádným způsobem, neboť se v místě doručování nezdržoval a rozsudek tak nenabyl právní moci ani vykonatelnosti. Ze zákonného znění (§46 odst. 6 o. s. ř.) vyplývá, že k tomu, aby nastala neúčinnost doručení, postačuje, aby adresát zásilky prokázal, že se v místě doručování nezdržoval. Odvolací soud však nad rámec zákonného znění vychází z domnělé povinnosti stěžovatele hlásit každou změnu jeho bydliště, avšak žádná uvedená povinnost pro účely doručování soudních zásilek stanovena není. Odvolací soud tak svým rozhodnutím sankcionuje stěžovatele za porušení povinnosti, kterou nemá. Postup obecných soudů, které doručovaly zásilky na adresu, o níž věděly (na základě projednávání jiné věci), že se stěžovatel na této adrese nezdržuje, považuje stěžovatel za účelový a nesprávný. Stěžovatel se nemohl vyjádřit ke skutečnostem projednávaným v nalézacím řízení a postupem odvolacího soudu je mu bráněno hájit svá práva i posléze v exekučním řízení. I pokud by bylo jednání stěžovatele účelové, což ovšem stěžovatel popírá, pak ani tato skutečnost by nemohla odůvodnit postup odvolacího soudu, který takovému jednání nepřiznává zákonem předvídané účinky.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel na danou skutečnost správně poukazuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v daném případě napadl usnesení exekučního soudu s námitkou, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí, které představuje titul pro nařízení exekuce, mu nebylo řádně doručeno. Obsahově jeho námitky směřovaly proti postupu odvolacího soudu v rámci exekučního řízení, který dle názoru stěžovatele nesprávně posoudil při nařízení exekuce okolnosti v souvislosti s doručením rozsudku nalézacího soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že exekuční řízení je řízením, které je procesně odlišné od řízení nalézacího. Nalézací řízení poskytuje pro exekuční řízení pouze základ v podobě vykonatelného rozhodnutí, proto nelze v rámci exekučního řízení řešit věcnou stránku těchto rozhodnutí, ani případná procesní pochybení. Předpokladem pro nařízení exekuce je samozřejmě existence vykonatelného rozhodnutí. Odvolací soud se v rámci exekučního řízení otázkou jeho existence a v této souvislosti otázkou doručení zabýval, a pokud dospěl k závěru, že stěžovateli bylo doručeno řádně, nemá Ústavní soud proti takovému závěru žádné výhrady. Jestliže měl stěžovatel pochybnosti o věcné správnosti rozhodnutí nalézacího soudu, či pokud měl zato, že došlo v průběhu řízení k procesním pochybením, měl možnost domáhat se nápravy pomocí opravného prostředku v nalézacím řízení. Rovněž tak, pokud stěžovateli nemohlo být nebo nebylo řádně doručeno, resp. má pochybnosti o doručení náhradním způsobem, měl tuto okolnost uplatňovat v řízení před nalézacím soudem a nikoli až následně v řízení exekučním, resp. až v řízení před Ústavním soudem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu