ECLI:CZ:US:2007:2.US.2297.07.1
sp. zn. II. ÚS 2297/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky G. C., matky nezl. G. C., zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č.j. 15 Co 175/2007-289, 15 Co 176/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 173/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, č. j. 16 P 173/2004-253, návrh otce nezl. G. C. (dále jen "nezletilá"), M. C. (dále jen "otec"), na změnu výchovy nezletilé a s ním i návrh na snížení výživného. Dále rozhodl o změně svého rozsudku ze dne 10. 11. 2004, č. j. 25 Nc 401/24-136, ve výroku o úpravě styku tak, že otci přiznal oprávnění stýkat se s nezletilou každý sudý týden od čtvrtka 16,00 hodin do pondělí 8,00 hodin, o letních prázdninách každý rok vždy 14 dní v měsíci červenci v době od 1. 7. 9,00 hodin do 14. 7. 18,00 hodin a v měsíci srpnu v době od 15. 8. 9,00 hodin do 22. 8. 18,00 hodin, v době jarních prázdnin v každém sudém kalendářním roce v době od soboty 9,00 hodin do neděle po prázdninách následující 18,00 hodin, o vánočních svátcích v lichém roce v době od 25. 12. 15,00 hodin do 28. 12. 18,00 hodin a v sudém roce od 28. 12. 9,00 hodin do 1. 1. následujícího roku 18,00 hodin, a o velikonočních svátcích v každém lichém roce od středy 16,00 hodin do velikonočního pondělí 18,00 hodin s tím, že otec si nezletilou převezme v bydlišti stěžovatelky (dále též "matky") a posléze ji tamtéž vrátí, a matka je povinna nezletilou na styk s otcem řádně připravit a otci ji vydat. Otci pak uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 19 770,- Kč a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl obvodní soud tak, že žádný z nich právo na náhradu nákladu řízení nemá.
K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 15 Co 175/2007-289, 15 Co 176/2007, změnil rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o výživném a o styku otce s nezletilou tak, že výživné pro nezletilou stanovené otci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 2004, č. j. 25 Nc 401/2004-136, se s účinností od 26. 2. 2006 do 31. 8. 2006 snižuje na částku 1 700,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2006 na částku 1 200,- Kč a nově upravil styk otce s nezletilou během školního roku a letních prázdnin s tím, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden od pátku 12,30 hodin do následujícího čtvrtka 9,00 hodin a o letních prázdninách v červenci od 1. 7. 9,00 hodin do 14. 7. 18,00 hodin a v srpnu od 1. 8. 9,00 hodin do 14. 8. 18,00 hodin, jinak rozsudek v napadených částech potvrdil. Odvolací soud rovněž změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení, když každému z rodičů nezletilé uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 9 885,- Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces, neboť jím byla pro nezletilou v podstatě ustanovena střídavá péče, ačkoliv pro ni nebyly žádné důvody. Odvolací soud nevycházel z provedených důkazů, resp. nezdůvodnil, proč k provedeným důkazům nepřihlédl. Jde především o skutečnost, že otec nezletilé se k matce chová násilnicky a v minulosti neplnil povinnost placení výživného. Odvolací soud vůbec nerespektoval práva dítěte a nepřihlédl k podmínkám života, které rozsahem styku nezletilé způsobil. Poukazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04, podle něhož by rozhodnutí o střídavé péči mělo vycházet ze společné vůle a dohody rodičů, schopnosti komunikovat a spolupracovat. Stěžovatelka styku otce s nezletilou nikdy nebránila, byl to naopak otec, který svým vystupováním vytvořil překážky pro to, aby komunikace mezi rodiči byla neproblematická. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí vychází z mediální pozornosti, která je obdobným případům věnována a vychází rovněž z toho, že otec využíval neustále tlaku občanských sdružení chránících práva otců, bez ohledu na zájmy dítěte.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257, cit.: "... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Přestože Ústavní soud dle své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky úpravy styku rodičů s dětmi (viz např. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03 nebo IV. ÚS 60/04), zabýval se v daném případě především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování, resp. při aplikaci zákonných ustanovení, neporušily současně s "jednoduchým právem" i některou z ústavních kautel, kterážto podmínka představuje důvod přezkumu rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem.
Předmětem napadeného rozhodnutí bylo rozhodování o úpravě poměrů k nezletilé, jejíž rodiče spolu nežijí. Ústavní soud se především zabýval opodstatněností stěžovatelčina tvrzení o nedůvodnosti rozsáhlejšího styku otce s nezletilou, který je ve své podstatě zavedením střídavé péče.
Na projednávaný případ dopadají normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména ustanovení §28 tohoto zákona (podle kterého změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností), dále ustanovení §27 odst. 2, věta první, tohoto zákona (podle kterého soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině) a §26 odst. 2 tohoto zákona (podle něhož může soud tam, kde jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby).
V posuzované věci obecné soudy vyšly ze zjištění, že se rodiče nezletilé, kteří mají prvotní odpovědnost za její výchovu a vývoj (srov. čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), nebyli schopni na její výchově a styku s ní dohodnout, a proto bylo věcí obecného soudu, aby o těchto otázkách autoritativně, na základě a v mezích příslušných ustanovení zákona rozhodl sám, majíc přitom na zřeteli především zájem nezletilého dítěte. Zájem dítěte je dlouhodobě obecně přijímaným základním kritériem vyplývajícím z celkového kontextu právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi i z Úmluvy o právech dítěte, a musí být proto předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, i ustanovení §26 odst. 4, §27 zákona o rodině).
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud při rozhodování o tom, jakým způsobem rodičům upraví styk s nezletilou, velmi odpovědně zvažoval zákonná kritéria a dominantně zájem nezletilé. Přitom vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a hodnocení důkazů provedl v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění. Odvolací soud ve svých úvahách vycházel zejména z výsledků znaleckého posudku, ve kterém se znalkyně vyslovila pro střídavou výchovu, a návrhu kolizního opatrovníka. Vzhledem k tomu, že nezletilá nadále zůstává ve výchově matky, stanovil odvolací soud širší formu styku otce s nezletilou tak, aby bylo respektováno právo nezletilé na oba rodiče.
Ústavní soud považuje uvedené závěry odvolacího soudu za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soud rozhodoval svévolně a proti zájmům nezletilé. Naopak to byli rodiče, kteří nebyli schopni v důsledku svých rozporů vychovávat své dítě společně a svými nesmiřitelnými postoji, spory a slovním i fyzickým napadáním předurčili, že o výchově a styku nezletilé s nimi musel rozhodnout soud. Pokud tedy na základě provedených důkazů dospěl k závěru o vhodnosti úpravy rozsáhlejšího styku nezletilé s otcem, a svůj názor odpovídajícím způsobem odůvodnil, Ústavní soud jeho rozhodnutí respektuje, neboť samotné posouzení konkrétních okolností tohoto případu přísluší výlučně soudu. Není ani v možnostech Ústavního soudu pronikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecného soudu nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud respektuje závěry, k nimž dospěl ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, že rozhodnutí o střídavé výchově by mělo vycházet ze společné vůle a dohody rodičů spolu vzájemně komunikovat. Závěry tohoto nálezu, které vycházely z jiných skutkových okolností, ovšem na nyní projednávaný případ vzhledem k jeho specifičnosti nedopadají. Nadto Ústavní soud poznamenává, že pokud jde o stabilitu budoucího výchovného prostředí a schopnost rodičů dohodnout se, soud se vždy dostává do oblasti spíše spekulativních úvah. Je třeba si uvědomit, že tyto záležitosti zjišťuje mnohdy za situace, kdy vztahy mezi rodiči jsou hluboce narušeny, rodiče si často prostřednictvím sporu o dítě řeší své vzájemné nepřátelské a mstivé postoje apod. Za této situace by soud neměl přihlížet jen k vzájemným vztahům, které existují v okamžiku rozhodování, ale měl by i zohlednit, do jaké míry byli rodiče schopni se dohodnout dříve, když vzájemné vztahy nebyly takto vyhroceny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 571/05).
Ústavní soud má za to, že v daném případě by zájmy nezletilé nemohly být podpořeny kasací napadeného rozsudku. Tyto zájmy by naopak nejlépe naplnilo alespoň relativní uspořádání rozjitřených vztahů rodičů. Jakkoli žádný soud není schopen takovéto uspořádání zajistit, je vhodné znovu připomenout, že jsou to rodiče (a nikoli soudy), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu nevybočil z mezí ústavnosti. Napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno tvrzené ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Matce bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využila, přičemž porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že bylo rozhodnuto odlišně od jejích představ.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu