ECLI:CZ:US:2007:2.US.2319.07.1
sp. zn. II. ÚS 2319/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Mgr. D. K., zastoupeného Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Tyršův dům, Újezd 450/40, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 4, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá, aby Ústavní soud zakázal Všeobecné zdravotní pojišťovně vymáhat po navrhovateli částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění a uložil Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen VZP) povinnost vyplatit částku 21 870 Kč přeplatku na zdravotním pojištění a částku 200 Kč zaplacené penále.
V ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že dne 16. 7. 2007 obdržel od VZP vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění ve výši 3 220 Kč a penále 200 Kč. Uvedenou částku z opatrnosti uhradil, avšak podal námitky, neboť je přesvědčen o nezákonnosti vyúčtování. Současně požádal o vrácení již poskytnutého plnění spolu s nezákonně vyúčtovaným penále. VZP se k námitkám vyjádřila zamítavě a nesprávně vyúčtovaný a vybraný nedoplatek odmítla vrátit.
Navrhovatel uvádí, že napadl předmětný zásah správního orgánu, spočívající v nezákonném vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění, žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Z opatrnosti, že by jeho žaloba byla z jakéhokoliv důvodu odmítnuta, napadá zásah VZP, spočívající v nezákonném vyměření nedoplatků na všeobecném zdravotním pojištění a nezákonném vymožení tohoto nedoplatku, i ústavní stížností.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující její meritorní projednání.
Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Dle ustanovení čl. 87 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Pokud se jedná o ústavní stížnosti, je působnost Ústavního soudu vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tak, že Ústavní soud je oprávněn v řízení o ústavní stížnosti posoudit jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem.
Z ustanovení §72 a §75 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaných ustanoveních, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR).
V projednávané věci je však zřejmé, že navrhovatel, který je přesvědčen, že VZP neoprávněně zadržuje jeho finanční prostředky, dosud nevyužil adekvátní právní prostředky k ochraně svých práv a nápravy se domáhá prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k pravomocem Ústavního soudu však nelze dovodit přímé oprávnění Ústavního soudu bez dalšího zakázat orgánům VZP, aby vymáhaly po navrhovateli částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Ostatně VZP příslušnou částku nevymáhá (a ani nevymáhala formou přezkoumatelného rozhodnutí dle zák. č. 48/1997 Sb., neboť navrhovatel částku uhradil již na základě předloženého vyúčtování). Stejně tak není ze strany Ústavního soudu možné přímo nařídit VZP vyplatit navrhovateli požadovanou částku, což by ve svém důsledku znamenalo, že by se Ústavní soud věcí zabýval v pozici prvostupňového správního či soudního orgánu. V individuálních věcech je koncepce ústavního soudnictví založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní soud je tedy v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu orgánu veřejné moci. V případě přezkumu jiného zásahu orgánu veřejné moci však musí být splněna podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj