ECLI:CZ:US:2007:2.US.2350.07.1
sp. zn. II. ÚS 2350/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Hyským, advokátem, se sídlem Revoluční 13, 110 00 Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 69 Co 129/2007-352, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem v řízení o změně výživného otce (stěžovatele) nezletilých dětí (Jana a Petry P. /jedná se o pseudonymy/) o zvýšení výživného oproti svému předchozímu rozsudku (rozsudek ze dne 27. března 2000, č. j. 15 Nc 3/2000-26) za dobu od 1. září 2004 do 31. prosince 2004 v případě nezletilého Jana na částku 20.000 Kč; s účinností od 1. ledna 2005 pak rozhodl o snížení výživného na částku 7.000 Kč měsíčně. V případě nezletilé Petry rozhodl o zvýšení výživného v době od 1. září 2004 do 31. prosince 2004 na částku 17.000 Kč měsíčně, a s účinností od 1. ledna 2005 o snížení výživného na částku 5.000 Kč měsíčně. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004 do 30. listopadu 2006 pro oba nezletilé v celkové výši 289.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného stanoveného předchozím rozsudkem.
K odvolání obou rodičů nezletilých dětí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 69 Co 129/2007-352, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení měsíčního výživného ve vztahu k oběma nezletilým dětem tak, že výživné se s účinností od 1. ledna 2005 nesnižuje. Ve výroku o dlužném výživném ve vztahu k nezletilému Janovi jej změnil tak, že nedoplatek na výživném ve výši 562.000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 31. prosince 2007. Ve výroku o dlužném výživném ve vztahu k nezletilé Petře jej změnil tak, že nedoplatek ve výši 498.000 Kč je povinen zaplatit do 31. prosince 2007. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že od doby posledního pravomocného rozhodnutí o výši výživného se změnily poměry všech účastníků (tj. otce, matky i samotných nezletilých dětí). Ohledně majetkových poměrů obou rodičů provedl odvolací soud rozsáhlé a podrobné doplňující dokazování. Jednání otce, který před rozhodnutím ve věci prodal obchodní podíl společnosti zapsané v obchodním rejstříku v Polsku, jakož i obchodní podíl společnosti MP MEDIA, s. r. o., hodnotil odvolací soud v souladu s §96 odst. 1 zákona o rodině jako jednání, kterým se bezdůvodně vzal majetkového prospěchu. Dále bylo zjištěno, že otec prodal v roce 2006 byt v Praze za částku 980.000 Kč, že je spoluvlastníkem ideální části nemovitosti v Praze, jakož i další nemovitosti v Karlových Varech, která je pronajímaná jako ubytovna, a že na účtech disponuje finančními prostředky až do částky přesahující 2 miliony Kč. Soud neuvěřil tvrzení otce, že z pronájmu nemovitostí nemá žádné příjmy, neboť toto svoje tvrzení i přes výzvy soudů nedoložil žádnými relevantními dokumenty vztahujícími se k pronájmu. Rovněž tak nijak nevysvětlil a neprokázal pohyb vysokých částek peněžních prostředků na svých účtech. Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že otec je schopen dosahovat minimálního čistého měsíčního příjmu ve výši 150.000 Kč. Z toho pak po posouzení dalších okolností (další vyživovací povinnosti na straně otce, odůvodněné potřeby nezletilých dětí, majetkové poměry matky) dovodil vyživovací povinnost uvedenou ve výroku svého rozhodnutí. S ohledem na změnu výše vyživovací povinnosti upravil i výrok o dlužném výživném.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení rodičovského práva podílet se na výchově dětí rovnoměrně (čl. 32 odst. 4 Listiny). Stěžovatel nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že je schopen dosahovat minimálního příjmu ve výši 150.000 Kč měsíčně. Toto zjištění je dle názoru stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním. Stěžovatel daňovými přiznáními doložil své skutečné majetkové poměry a pokud soud zjišťoval příjmy stěžovatele jinak (z pohybu peněz na účtu, z vlastnictví nemovitostí a možných příjmů z nich apod.), postupoval nad rámec svého oprávnění. Odvolací soud měl striktně vycházet z daňových přiznání a neposuzovat věrohodnost předložených daňových údajů. Odkazy odvolacího soudu na zcela nahodilé zůstatky na účtu nemají žádnou relevanci, neboť uvedené účty jsou stěžovatelem využívány k podnikání a s ohledem na vedení podvojného účetnictví údaje na nich neodpovídají reálným příjmům a výdajům a nelze je tedy považovat za disponibilní prostředky. Odvolací soud dále pochybil, pokud při určování majetkových poměrů stěžovatele vycházel z možnosti efektivnějšího ekonomického využití nemovitostí, které jsou ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví otce. V případě nemovitosti v Praze není otec výlučným vlastníkem a není oprávněn s nemovitostí samostatně nakládat. Nemovitost v Karlových Varech je zase předmětem nevypořádaných konkursních vztahů. Rovněž hodnocení účasti stěžovatele v obchodních společnostech je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Soudy neprovedly žádný důkaz ohledně hodnoty obchodního podílu ve společnostech a hodnocení soudu z hlediska možných dosahovaných příjmů je nesprávné. Jediná skutečnost, která byla v řízení objektivně prokázána je, že stěžovatel je jako nezaměstnaný v evidenci pracovního úřadu a jeho jediným pravidelným měsíčním příjmem je podpora v nezaměstnanosti ve výši 2.800 Kč. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud postupoval v rozporu s kogentním §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině a svým postupem porušil i povinnosti stanovené v §120 odst. 2, §213 odst. 2 a §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Postup odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle, neboť v rozporu s §157 o. s. ř. své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Zejména není zřejmé, jak dospěl k závěru o schopnosti dosahovat minimálního příjmu ve výši 150.000 Kč. Výše výživného vycházející z této částky neodpovídá skutečným majetkovým poměrům a výdělkovým možnostem stěžovatele. Rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z provedených důkazů, resp. je s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v extrémním rozporu. Stěžovatel sice na jedné straně tvrdí, že jeho jediným příjmem je podpora v nezaměstnanosti, avšak na druhé straně bylo evidentní, že jeho celkové majetkové poměry tvrzenému příjmu v žádném případě neodpovídají. Obecné soudy obou stupňů tak byly v řízení konfrontovány s takovou situací na straně příjmů stěžovatele z podnikání, kdy pouhé spolehnutí se na tvrzení stěžovatele o příjmech bez zohlednění celkových majetkových poměrů by skutečně mohlo vést k závěru, že jeho vyživovací povinnost ve vztahu k dětem je nepatrná.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 244/03 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 53. str. 47), vyslovil názor, že výživné k dětem nelze určovat výhradně ani převážně na základě příjmů, které povinný dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň s tím, že je nutno přihlížet k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života.
Stěžovatel tvrdil a prokazoval dluhy a výdaje v řádu milionů Kč za současných v podstatě nulových příjmů, které mu znemožňují podílet se na výživném pro své nezletilé děti. Navržené výslechy svědků, případně vyhotovení znaleckých posudků měly existenci, výši a případně i důvod dluhů prokázat. Pokud však stěžovatel současně odmítl spolupracovat se soudy při zjišťování svých skutečných majetkových poměrů (přes výzvy soudů nikterak nedoložil svoje tvrzení ohledně příjmu z pronájmu a další skutečnosti), nemůže nyní namítat, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy si na základě dostupných podkladů udělaly jednoznačný obrázek o majetkových poměrech stěžovatele. Navíc podle §96 zákona o rodině soud při stanovení vyživovací povinnosti zohledňuje nejen samotné majetkové poměry, ale i schopnosti a možnosti povinného. Jestliže tedy odvolací soud na základě obsáhle provedeného dokazování dospěl k závěru, že je v možnostech stěžovatele dosahovat měsíční příjem v uvedené výši, nelze proti tomu z ústavněprávního hlediska nic namítat. Za této situace se jeví jako ústavně souladné rozhodnutí soudu nezabývat se dále příjmovými a výdajovými detaily podnikání otce, ale brát v úvahu právě jeho širší majetkové poměry a celkový životní styl. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soud je jako dominus litis (pán pře), nadaný v tomto směru ústavněprávní pravomocí (čl. 90 Ústavy České republiky), oprávněn rozhodovat o směru vedení dokazování s ohledem na předmět sporu, resp. povahu věci, přičemž jeho postup musí být transparentní nejpozději z odůvodnění jeho meritorního rozhodnutí. Těmto kritériím odvolací soud dostál. Majetkovou situaci otce odvolací soud konstatoval na základě prokázaného převodu obchodních podílů, prodeje nemovitosti, vlastnictví, resp. spoluvlastnictví pronajímaných nemovitostí i pohybů na účtu. Samotné hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
Je tedy zřejmé, že argumentace otce spočívá jen v polemice s právními závěry odvolacího soudu, logicky navazujícími na závěry soudu prvého stupně, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání, resp. procesními postoji v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu