ECLI:CZ:US:2007:2.US.2451.07.1
sp. zn. II. ÚS 2451/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádnou a včasnou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku o zaplacení a tvrdil, že jeho vydáním bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo na rovné postavení účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 a právo účinně se vyjadřovat před soudem ve své věci garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušeny měly být i čl. "3 odst. 1" Listiny (zákaz diskriminace) a "čl. 12 odst. 1" Listiny (nedotknutelnost obydlí).
Stěžovatel za jádro ústavní stížnosti označil námitku, že zjištěný skutkový stav byl v extrémním nesouladu s právními závěry z něho vyvozenými, což mělo spočívat v tom, že bez ohledu na opakované námitky stěžovatele, že dle smlouvy se bez ohledu na vůli stran poskytnuté plnění nejprve započítává na smluvní pokutu, poté na příslušenství a teprve nakonec na jistinu, se soud s tímto sporným bodem vůbec nevypořádal. Přitom vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyní poté, co stěžovatel zaplatil 12.298,- Kč nemohla být žaloba po právu, neboť úhrada této částky: "by měla být započtena na příslušenství, a tedy na žalovanou částku." Žalobce vzal žalobu částečně zpět nikoli ohledně příslušenství, jak by odpovídalo jeho argumentaci a uzavřené smlouvě, ale ohledně jistiny. Stěžovatel odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a svévole způsobené absencí reakce obecného soudu na procesní námitky a tvrzení účastníků. Stěžovateli tím byla odmítnuta spravedlnost a bylo mu znemožněno účinně jednat ve věci jím podaného odvolání.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 C 76/2004-96, zamítl žalobu, kterou se úvěrová společnost domáhala na stěžovateli zaplacení částky 15.998,- Kč, neboť šlo o požadavek na zaplacení smluvních úroků z prodlení, avšak ujednání o příslušenství i smluvní pokutě jsou pro nečitelnost neplatná. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a mj. tvrdila že v daném případě se vztah řídil obchodním zákoníkem a smluvní podmínky byly nedílnou součástí smlouvy a obsahovaly ujednání o smluvním úroku z prodlení i pokutě, když aktuálním sazebníkem je samozřejmě myšlen sazebník platný v době uzavření smlouvy. Smluvní ujednání bylo určité i dle kritérií plynoucích z judikatury. Stěžovatel se k odvolání vyjádřil obdobně jako v ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113, rozsudek obvodního soudu změnil a žalobě vyhověl, neboť zcela přisvědčil odvolacím námitkám.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud pominul mylně uvedený odkaz na porušení čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 12 odst. 1 Listiny a zabýval se jen námitkami porušení práva na spravedlivý proces (v jeho jednotlivých složkách). Ústavní stížnost však postrádala jakoukoli ústavně právní argumentaci. Otázka výkladu vztahu smluvních sankcí a jistiny není otázkou ústavně právní. Stěžovatel se snažil pomocí ústavní stížnosti dosáhnout změny pro něj nepříznivého rozhodnutí na základě zjevně neopodstatněných tvrzení o zásahu do svých základních práv.
Ústavní soud rovněž nemohl považovat za opodstatněné tvrzení stěžovatele, že Městský soud v Praze nevypořádal jeho námitky. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 3 a 4) je zřejmé, proč námitky stěžovatele nebyly důvodné. Městský soud o věci rozhodoval už podruhé (str. 3 odst. 3 cit. rozsudku). Usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 11 Co 113/2006-82, byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o příslušenství (ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit dlužnou pohledávku bylo řízení zastaveno), a to k odvolání stěžovatele, který sám učinil předmětem odvolání toliko úroky z prodlení. "Jeho námitka, že předmětem řízení zůstala dlužná jistina, která již byla zaplacena, neboť poskytnuté plnění mělo být započteno na příslušenství, je tak nepřípadná" (str. 3 odst. 3 in fine rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113).
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. září 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu