ECLI:CZ:US:2007:2.US.250.07
sp. zn. II. ÚS 250/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného opatrovnicí J. F., právně zastoupeného Mgr. Milošem Janáčkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2005, č. j. 34 Cm 121/2005-35, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 26. ledna 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2005, č. j. 34 Cm 121/2005-35, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci v přítomnosti účastníka (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Výrokem I. napadeného rozsudku byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 520.000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 13. prosince 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. napadeného rozsudku byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 20.800 Kč rovněž do tří dnů od právní moci.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť mu byla rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, u něhož bylo předmětné řízení vedeno (sp. zn. 34 Cm 121/2005), ustanovena opatrovnicí pro řízení dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") J. M., vyšší soudní úřednice, která je činná u téhož krajského soudu, s odůvodněním, že soudu není znám pobyt účastníka řízení, a to za situace, kdy tomuto účastníku již dříve byl dle §29 obč. zákoníku k ochraně jeho zájmů soudním rozhodnutím ustanoven opatrovník jiný - Městský úřad v Litomyšli (usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. dubna 2004, č. j. Nc 1601/2003-50). Stěžovatel dále uvádí, že soudem ustanovená opatrovnice J. M. navíc stěžovatele v řízení před krajským soudem (sp. zn. 34 Cm 121/2005) hájila jen čistě formálně.
Od 1. ledna 2001 byl novelou občanského soudního řádu zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost může ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ze strany soudu prvního stupně došlo k takovému pochybení, které v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv právě prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že v předmětné věci také hodlá žalobu pro zmatečnost podat.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle §75 odst. 2 citovaného zákona.
Ústavní soud dále uvádí, že pokud by stěžovatel nebyl s rozhodnutím obecného soudu o jeho žalobě pro zmatečnost spokojen (tedy nebude-li jeho žalobě vyhověno), pak mu již nebude nic bránit v tom, aby se znovu obrátil na Ústavní soud a podal novou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o jeho žalobě pro zmatečnost.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel uvedené rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje, napadl ústavní stížností, a Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. února 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj