ECLI:CZ:US:2007:2.US.2501.07.1
sp. zn. II. ÚS 2501/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007 č.j. 2 Afs 211/2006-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2006, č. j. 30 Ca 79/2006 - 17. Uvedeným rozsudkem byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutím Finančního úřadu Brno III, a to proti rozhodnutí ze dne 19. 12. 2005, č.j. 207397/05/290912/6384, zamítajícímu její námitky proti výzvě k odstranění pochybností ze dne 21. 11. 2005 a rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 73574/06/290912/8069, zastavujícímu řízení ve věci jejího podání, označeného jako "doplnění námitky proti výzvě k odstranění pochybností" ze dne 8. 2. 2006.
Stěžovatelka uvádí, že svou kasační stížnost opírala jednak o skutečnost, že jí předmětná výzva byla doručena až po 30 denní lhůtě stanovené v §105 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a jednak, že výzva neobsahovala jednoznačně a srozumitelně vyjádřené pochybnosti. Jednalo se tak o nicotný správní akt, jehož vady nemohly být zhojeny doplněním výzvy. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že soud nepokládá právní úkon - výzvu k prokázání skutečností dle §43 zák. č. 337/1992 Sb. - za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s.ř.s., přestože jak sám soud uvádí, má výzva formální znaky rozhodnutí. Nesouhlasí proto ani se závěrem, že výzva nemá přímý dopad do práv a povinností subjektů. Správce daně vydal výzvu dle §43 zák. č. 337/1992 Sb. opožděně, tedy až poté, kdy došlo ke konkludentnímu vyměření daně, a vytýkací řízení proto nemohlo být zahájeno. Tím, že správce daně výzvu přesto vydal, dal najevo, že nehodlá postupovat podle ust. §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, čímž zasáhl do práv stěžovatelky. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka i v souvislosti s jeho závěry o nicotnosti a nezákonnosti správního aktu. Dle jejího názoru trpěl správní akt jak nicotností (pro jeho neurčitost), tak nezákonností (výzva nebyla doručena ve lhůtě).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V projednávané věci bylo stěžejní otázkou posouzení, zda výzva vydaná podle §43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. je úkonem správního orgánu, představujícím rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s.ř.s., které by nebylo dle ust. §70 písm. a) s.ř.s. vyloučeno ze soudního přezkumu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany proti rozhodnutí správního orgánu a proti nezákonnému pokynu a donucení správního orgánu. Petitem se však domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu Brno III - výzvy k odstranění pochybností ze dne 19. 12. 2005 a rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 29. 3. 2006, a požadovala vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud žalobu odmítl (§46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. za použití §68 písm e) a §70 písm. a) s.ř.s.), neboť dospěl k závěru, že výzva předchází vydání platebního výměru, proti němuž lze podat odvolání a v rámci tohoto odvolání lze namítat i nezákonnost vydané výzvy. Konečným rozhodnutím, kterým je zasaženo do práv a povinností ve smyslu §65 s.ř.s., je právě až platební výměr.
Nejvyšší správní soud nejdříve uvedl, že z obsahu žaloby i kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka mínila označit výzvu a její doplnění za nicotné, kdežto rozhodnutí o jejích námitkách proti nim podaným za nezákonné. Žalobou lze napadat vždy až konečné rozhodnutí ve věci (§5 s.ř.s.) a nelze se současně domáhat vyslovení nicotnosti prvostupňového rozhodnutí podle §76 s.ř.s. a zrušení druhostupňového rozhodnutí pro nezákonnost podle §78 s.ř.s. Navíc jak nicotnost, tak i nezákonnost rozhodnutí lze zkoumat, jen je-li žaloba přípustná. Žalobu proti napadenému rozhodnutí však, shodně jako krajský soud, posoudil jako nepřípustnou podle §68 písm. e) s.ř.s., neboť výzva podle §43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. je úkonem správního orgánu, kterým je uložena určitá povinnost, která však není vymahatelná a ani jinak přímo neovlivňuje právní pozici adresáta. Důsledkem jejího nesplnění je další zákonný postup vedoucí ke stanovení daně podle pomůcek. V rámci rozhodnutí o dani pak lze zkoumat její náležitosti z hlediska zachování řádného procesu předcházejícího vydání rozhodnutí. Výzva tak není žádným závazným a vykonatelným rozhodnutím, které by bylo konečným výsledkem rozhodovacího procesu, je součástí tohoto procesu a jejím cílem je odstranění pochybností. V případě, že pochybnosti jsou odstraněny, na právní pozici daňového subjektu (jeho povinnosti platit daň) se oproti daňovému přiznání nic nemění. V případě neodstranění pochybností je daň stanovena zpravidla v jiné výši, než byla přiznána, a teprve tímto platebním výměrem je zasaženo do právní pozice daňového subjektu.
Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby byl oprávněn zkoumat pouze zákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, nikoliv věcnou správnost postupu či obsah rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Pouze v tomto rozsahu se proto také mohl Ústavní soud zabývat napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu .
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry o oprávněnosti postupu krajského soudu, který žalobu odmítl jako nepřípustnou, řádně odůvodnil. Závěrům obecných soudů, dle nichž výzva podle §43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s.ř.s, které by bylo přezkoumatelné soudem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Uvedené závěry korespondují i s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v obdobné věci (sp. zn. IV. ÚS 705/2000), kde konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti výzvě k odstranění pochybností dle §43 zák.č. 337/1992 Sb., je nepřípustná, neboť výzva sama o sobě není způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod, neboť daňový subjekt má k dispozici opravné prostředky proti rozhodnutí správce daně, v rámci nichž může uplatnit i své výtky proti výzvě. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou možné nicotnosti a nezákonnosti předmětného správního aktu, činil tak s ohledem na neurčitý obsah podání stěžovatelky, přičemž ani v tomto směru nelze jeho závěry považovat za závěry neústavní.
Pro posouzení předmětné věci je totiž podstatné, že výzva dle §43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, přičemž stěžovatelka má možnost uplatnit své výtky proti výzvě ve vlastním řízení o (případném) návrhu proti rozhodnutí správce daně, vydaném na základě daňového řízení, v němž bylo po stěžovatelce onou výzvou požadováno odstranění pochybností.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu