ECLI:CZ:US:2007:2.US.2592.07.1
sp. zn. II. ÚS 2592/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. H. N., zastoupené PaedDr. Mgr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne11. 1. 2007, č. j. 4 C 68/2006-72, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č. j. 19 Co 205/2007-103, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze v jejich výrocích o náhradě nákladů řízení, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 4 C 68/2006-72, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném M. J. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 200.079,- Kč spolu se 17% úrokem z částky 192.383,- Kč od 20. 9. 1995 do zaplacení, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 41.870,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku v částce 300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 19 Co 205/2007-103, rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 51.098,60 Kč. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a konstatoval, že žalovaný není v předmětném sporu osobou pasivně legitimovanou, neboť není přímou osobou, která by měla prospěch z odporovatelného právního úkonu ve smyslu ust. §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen "o.z."). Právním důvodem nabytí majetku žalovaným bylo až úmrtí osoby, která měla prospěch z odporovatelného právního úkonu, a následné dědické řízení. Ohledně nákladů řízení odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím plně úspěšný a náleží mu podle ust. §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), resp. ust. §151 odst. 1 a ust. §224 odst. 1 o.s.ř., plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. §150 o.s.ř., neboť takové nelze spatřovat v tom, že se stěžovatelka postupem podle ust. §42a odst. 4 o.z. svých nároků nemůže domoci v důsledku úmrtí osoby, které z odporovatelného právního úkonu majetkový prospěch vznikl.
Stěžovatelka napadla shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově v jejich výrocích o náhradě nákladů řízení před oběma soudy ústavní stížností. Domnívá se, že oba soudy použitím ust. §142 o.s.ř. při rozhodování o nákladech řízení pouze pozitivistickým způsobem aplikovaly předpis a nezohlednily specifiku věci. Má za to, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu v konečné fázi rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech, když stěžovatelka se svým chováním pouze domáhala realizace vykonatelného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že v projednávané věci byla poskytnuta ochrana právním úkonům učiněným v rozporu s dobrými mravy. Rozhodování soudu je nejen o nalézání práva, ale také spravedlnosti, a pokud právo stěžovatelce nesvědčí (pouze z důvodu mezery v předpisech), pak toto by měl soud zohlednit při hledání spravedlnosti, např. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o.s.ř.), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek obecné soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatelka napadá, beze zbytku splnily. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu namístě.
Soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování o nákladech řízení podle ust. §142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, přiznaly náklady řízení. Z ústavního hlediska je rozhodující, že se přitom pohybovaly v mezích příslušných zákonných ustanovení a své závěry logicky a podrobně odůvodnily. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ust. §150 o.s.ř., sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ust. §150 o.s.ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody zvláštního zřetele hodné. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem shledány nebyly (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 343/05).
Rozhodnutím obecných soudů tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu