ECLI:CZ:US:2007:2.US.2599.07.1
sp. zn. II. ÚS 2599/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. R. H., právně zastoupeného JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 8. 2007 č. j. 5 KZT 106/2005-72, a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 6. 2007 č. j. 6 ZT 299/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v tom, že státní zástupce zastavil trestní stíhání obviněného O. D. namísto toho, aby na něj podal obžalobu a o vině či nevině rozhodl soud.
Skutkový stav věci se má tak, že řidič tramvaje Dopravního podniku Města Brna O. D. byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v blízkosti nástupního ostrůvku zachytil a srazil tramvají chodkyni L. H., která v té době přecházela vozovku z levé strany po vyznačeném přechodu pro chodce se sluchátky na uších, a to bez ohledu na přijíždějící tramvaj, v důsledku čehož chodkyně utrpěla závažné poranění hlavy, na následky kterého dne 13. 5. 2005 zemřela. Napadeným usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství bylo trestní stíhání řidiče tramvaje zastaveno podle ust. §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že na základě provedených důkazů (zejména znalecké posudky, výslech svědka, provedení vyšetřovacího pokusu) nelze objektivně prokázat, že by obviněný v rozporu s právní úpravou provozu na pozemních komunikacích reagoval na přítomnost chodkyně ve vozovce opožděně a tím se podílel na vzniku této tragické dopravní nehody. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel - otec L. H. - v postavení poškozeného stížnost, o níž státní zástupce Krajského státního zastupitelství rozhodl tak, že se zamítá jako nedůvodná. V odůvodnění usnesení se státní zástupce vypořádal s námitkami poškozeného a uvedl, že za zjištěné důkazní situace je zřejmé, že obviněný se jako řidič tramvaje nedopustil porušení žádného konkrétního ustanovení silničního zákona, a proto jej nelze činit odpovědným za zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě vznáší námitky, s nimiž napadl i prvostupňové rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Jedná se především o námitky ohledně chování řidiče na pozemních komunikacích podle silničního zákona, neboť podle názoru stěžovatele bylo chování řidiče v blízkosti místa nehody zjevně nepřiměřené všem okolnostem, které mohly mít vliv na vznik nehodového děje (rychlost tramvaje, opožděné či nesprávné brzdění, překročení povolené rychlosti). Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany obviněného došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví a napadená rozhodnutí značně a nezákonně eliminují roli soudu v trestním řízení, jenom jehož je úkolem v důkazní situaci jako je tato rozhodnout o vině či nevině obviněného.
Po přezkoumání obou ústavní stížností napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou je ta, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
K nyní projednávané věci lze v obecné rovině konstatovat, že usnesením o zastavení trestního stíhání k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít, neboť jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech, přičemž právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti tedy nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž nutno poukázat v této souvislosti též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, rozhodují výlučně orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona k tomu povolané. Případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). V rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 549/02 ze dne 27. září 2002).
V projednávaném případě stěžovatel především napadl způsob hodnocení důkazů, jak je provedla obě státní zastupitelství, rozvedl svůj náhled na provedené důkazy a polemizuje se závěry týkajícími se dalšího trestního stíhání obviněného, avšak ani tyto argumenty nedosahují ústavněprávní roviny. Jakkoli je pochopitelné, že tragickým úmrtím L. H. došlo k výraznému zásahu do rodinného života stěžovatele, a že se stěžovatel všemi prostředky snaží o to, aby její smrt byla důsledně a objektivně vyšetřena, event. aby za její smrt nesl odpovědnost řidič tramvaje, je vzhledem ke shora uvedenému zřejmé, že usnesením, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které jako jediné je důvodem k zásahu Ústavního soudu. Ačkoli stěžovatel byl účastníkem předmětného trestního řízení, nebylo usnesením o zastavení trestního stíhání autoritativně zasaženo do jeho právní sféry ( i když bylo zasaženo do sféry osobní) a nebylo rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Obě státní zastupitelství svůj závěr o zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu opřely o provedené důkazy a řádným způsobem jej ve svých rozhodnutích odůvodnily. Krajské státní zastupitelství reagovalo na všechny relevantní námitky stěžovatele uvedené ve stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství a dostatečným a přezkoumatelným způsobem se s nimi vypořádalo.
S ohledem na takto vyložené důvody proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu