ECLI:CZ:US:2007:2.US.2602.07.1
sp. zn. II. ÚS 2602/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou v Havířově, směřující proti čl. 4.6 organizační směrnice č. 4/2005 - Zřizovací listina a volební řád školské rady při základní škole, za účasti obce Těrlicko, Horní Těrlicko 474, 735 42 Těrlicko, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s podáním označeným jako "Ústavní stížnost na zrušení čl. 4.6 organizační směrnice č. 4/2005 zřizovací listiny a volebního řádu školské rady při základní škole příspěvkové organizace Základní škola Těrlicko - Horní Těrlicko 419". V textu uvedl, že se domáhá zrušení usnesení rady obce Těrlicko, kterým byla schválena uvedená organizační směrnice. Domnívá se totiž, že vydáním směrnice rada překročila rámec stanovený zákonem a zneužila pravomoc svěřenou jí zákonem v oblasti samostatné působnosti.
Stěžovatel dále popsal, že na základě jeho stížnosti (výstižněji řečeno podnětu) adresovaného Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky rozhodlo dne 14. 12. 2006 (č. j. ODK-1114-10/1-2006) Ministerstvo vnitra České republiky tak, že výkon předmětného článku směrnice postupem podle ustanovení §124 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, se pozastavuje. Obci Těrlicko byla stanovena lhůta ke zjednání nápravy a uložena povinnost Ministerstvo vnitra o přijatých opatřeních informovat. Obec Těrlicko podala rozklad, kterému ministr vnitra vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil. Stěžovatel s takovým postupem nesouhlasí, neboť považuje napadené ustanovení směrnice za odporující zákonu č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (konkrétně jeho §167 odst. 2).
Stejně jako v jiných případech Ústavní soud předtím, než mohl přistoupit k vlastnímu meritornímu projednání věci, nejprve zkoumal, zda podaný návrh vyhovuje z hlediska formálních požadavků kladených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou splněny podmínky řízení. Výrok rozhodnutí je odrazem negativního závěru.
V projednávané věci sice navrhovatel označil svoje podání jako "ústavní stížnost", avšak celý jeho obsah, a především pak petit, jímž je Ústavní soud vázán, formuloval jako návrh na zrušení (jiného) právního předpisu, resp. jeho ustanovení; dokonce Ústavnímu soudu navrhuje postupovat podle ustanovení §70 zákona o Ústavním soudu, který vymezuje případy, kdy se o návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých částí rozhoduje nálezem, a jaké jsou jeho právní následky. Tímto názorem stěžovatele není samozřejmě Ústavní soud vázán, právní posouzení předloženého skutkového rámce, a tedy i povahy iniciovaného řízení, je na něm, nikoliv na účastníku.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR leda tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak vyplývá z obsahu připojených listin, v posuzované věci návrh nesměřuje proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, jehož by se stěžovatel účastnil, ani proti opatření či jinému zásahu orgánu veřejné moci, jimž by bylo zasaženo do jeho základních práv. Stěžovatel sám to ostatně netvrdí a z odkazu na §70 zákona o Ústavním soudu je zřejmé, že brojí proti organizační směrnici - zřizovací listině a volebnímu řádu školské rady při základní škole, kterou považuje za obecně závazný právní předpis. Napadená organizační směrnice byla Ministerstvem vnitra České republiky posuzována jako "jiné opatření obce" ve smyslu §124 odst. 1 ve spojení s §102 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Nejde o individuální právní akt ani o právní předpis, ale o soukromoprávní úkon obce jako zřizovatele školského zařízení, jímž obecně stanoví pravidla fungování jí zřízené organizace. Takový úkon není z povahy věci způsobilý nepřípustně zasáhnout do základních práv stěžovatele či kohokoliv jiného. Pokud tedy stěžovatel ani netvrdí, že by v důsledku konkrétního pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci došlo k zásahu do sféry jeho základních práv, není splněn základní předpoklad jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.
Závěrem soudce zpravodaj dodává, že i kdyby podání posuzoval v intencích stěžovatelem vymezeného petitu jako návrh podle hlavy druhé, oddílu prvního zákona o Ústavním soudu (řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů), byl by zde stejný důvod pro odmítnutí. Zákon o Ústavním soudu pro tento typ řízení stanoví zvláštní okruh subjektů oprávněných k podání návrhu. Navrhovatel jako fyzická osoba by byl aktivně legitimován k podání návrhu toliko za předpokladu, že by podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu, nebo že by podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v §119 odst. 4 tohoto zákona. Tak ovšem nepostupoval a z povahy věci ani postupovat nemohl.
Z důvodu absence aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu proto soudci zpravodaji nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj