ECLI:CZ:US:2007:2.US.2617.07.1
sp. zn. II. ÚS 2617/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Š. a 2. E. M., obou zastoupených JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2007 č. j. 51 Co 277/2007-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. října 2007 napadli stěžovatelé v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž tento soud jako soud odvolací odmítl odvolání stěžovatelů [žalovaných 1) a 2)] proti zamítavému výroku (sub. III.) rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. září 2002 č. j. 40 C 99/98-122. Stěžovatelé se domnívají, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces zakotveného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak zpochybňují právní názor odvolacího soudu, dle nějž nejsou k podání odvolání vůči tomuto výroku oprávněni. Žalovaný nárok, uplatněný vůči čtyřem osobám [stěžovatelům v pozici žalovaných 1) a 2) a dalším dvěma osobám], přitom odvolací soud posoudil jako nárok vniklý ze závazku sdružení fyzických osob (§853 obč. zák.), z něhož jsou všichni členové sdružení zavázáni společně a nerozdílně, aniž by přitom připustil odvolání dvou z členů sdružení, jimž byla soudním rozhodnutím uložena povinnost k plnění, vůči výroku, jímž byli zbylí dva členové povinnosti zproštěni (žaloba vůči nim byla zamítnuta). Dle stěžovatelů tak odvolací soud založil stav, dle nějž právo volby, po kterém ze solidárně zavázaných dlužníků se bude žalovaný domáhat úhrady, je oprávněn provést soud. Dle názoru stěžovatelů se tak jedná o porušení zásady, že žalobce je pánem sporu a právo volby, po kterém ze solidárních dlužníků bude požadovat plnění, je na něm, přičemž jím vymezeným žalobním nárokem je soud vázán. Z postoje žalobce přitom jednoznačně vyplývá, že jeho úmyslem bylo žalovat všechny žalované jakožto solidární dlužníky a domáhat se úhrady po každém z nich a nikoliv jenom po dvou.
Stěžovatelé přitom namítají, že zamítnutí žaloby vůči ostatním solidárně zavázaným dlužníkům je pro ostatní dlužníky nepříznivé, způsobující jim újmu v podobě zvýšení částky, kterou po nich může věřitel ze závazku (žalobce) požadovat, tedy odvoláním napadený výrok se týká i jich samých a jejich práv. Rozhodnutí krajského soudu je tak poškozuje, neboť jim způsobuje újmu spočívající v tom, že přestože nemají postaveno na jisto, že se budou moci po ostatních domáhat částečné úhrady toho, co by museli zaplatit věřiteli z důvodu následného regresu po zbylých žalovaných, v případě neúspěchu ve sporu budou muset sami zaplatit vyšší částku, než kdyby byli zavázáni všichni solidární dlužníci a budou se muset případně domáhat regresního plnění po ostatních žalovaných. Stěžovatelé v současné chvíli ani nemohou tento závazek případně uhradit, a tím snížit příslušenství žalované částky, je-li z rozhodnutí ve věci samé zřejmé, že soud tento závazek nepovažuje za závazek sdružení a nemohou se tak domáhat v případě úhrady závazku z jejich strany následného regresu po žalovaných 3) a 4). Z uvedených důvodů se domáhají, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Z kopie rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. září 2002 č. j. 40 C 99/98-122 a kopie stížností napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že u tohoto soudu byla podána žaloba (původně žaloby žalující jednotlivé částky samostatně, řízení soud spojil ke společnému projednání) o zaplacení v rozsudku uvedených částek s příslušenstvím směřující vůči stěžovatelům jako žalovaným 1) a 2), žalovanému 3) JUDr. V. B. a žalovanému 4) Ing. F. G. s tím, že žalobce dodal žalovaným, jakožto osobám sdruženým ve sdružení fyzických osob "DONA - Velkoobchod potravin a drogérie se sídlem ve Frýdku - Místku, Slezská 2766", na základě konsignační smlouvy ze dne 6. října 1994 zboží, vždy fakturované příslušnou fakturou, přičemž 1. a 2. žalovaná (stěžovatelé) tento dluh uznali, aniž by byl byť jen částečně kterýmkoliv z žalovaných uhrazen. Na základě provedeného dokazování shledal soud důvodnou žalobu pouze vůči žalovaným 1) a 2) a nedůvodnou vůči žalovaným 3) a 4)
Dle jeho závěru z uzavřené konsignační smlouvy nevyplývá, že byla skutečně uzavřena se sdružením fyzických osob výše uvedeného názvu, nýbrž že zboží bylo dodáváno a fakturováno odběrateli - 1. stěžovateli jakožto podnikatelskému subjektu pod jemu přiděleným IČ, od IČ sdružení odlišným. Stěžovatelé navíc svůj závazek vůči žalobci uznali, zboží bylo dodáváno a odebíráno dle příslušných listinných důkazů 1) žalovaným (1. stěžovatelem) pod jeho IČ, 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka po ukončení činnosti sdružení podnikali v rámci právnické osoby DONA Group, s. r. o. a tato právnická osoba převzala neprodané zboží z doby společné aktivity všech čtyř žalovaných v rámci sdružení fyzických osob. Naopak nebylo prokázáno, že by zboží nebo jeho část odebrali i další dva žalovaní [žalovaní 3) a 4)]. Okresní soud proto uložil povinnost k úhradě částek, které byly předmětem žaloby, s příslušenstvím solidárně 1) a 2) žalovaným (stěžovatelům), vůči 3) a 4) žalovaným žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelů i žalobce se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který odvolání podané stěžovateli [1), 2) žalovanými] vůči zamítavému výroku rozsudku Okresního soudu v poměru mezi žalobcem a žalovanými 3), 4) odmítl jako nepřípustná. Krajský soud vyšel z toho, že v posuzované věci je nárok uplatněn vůči čtyřem žalovaným jako účastníkům sdružení fyzických osob, kteří jsou dle §835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně. Ve smyslu ust. §91 odst. 1 o. s. ř. je každý ze žalovaných oprávněn podat odvolání jen za svou osobu, jedná se o tzv. samostatné společenství v rozepři. V podání odvolání je zásadně oprávněn účastník řízení, avšak právo odvolání přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma. Rozsudkem okresního soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba v poměru mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) nedošlo k žádné újmě na právech žalovaných 1) a 2) (stěžovatelů), a tito žalovaní nejsou oprávněni k odvolání, jímž bylo rozhodnuto o nároku uplatněném vůči žalovaným 3), 4), takové oprávnění ostatně nemají ani žalovaní 3), 4), neboť žaloba vůči nim byla zamítnuta. Na danou věc přitom dle odvolacího soudu nedopadá §206 odst. 2 o. s. ř., neboť ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. není ustanovením, které by určovalo způsob vypořádání mezi účastníky (§206 odst. 2 ve spojení s §212 o. s. ř.). Spor o vnitřním vypořádání společníků v rozepři do poměrů žalobce bezprostředně nedopadá, žalovaným přitom nic nebrání v případném vypořádání svých vzájemných nároků se žalovanými 3) a 4). Krajský soud proto dle ust. 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalovaných 1), 2) (stěžovatelů) proti rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby v poměru mezi žalobcem a žalovanými 3), 4) jako podané neoprávněnými osobami odmítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelů přezkoumal.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání a posléze v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Předmětem stížnosti je v daném případě polemika se závěry jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Námitkami, vyslovenými v tomto případě vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, se Ústavní soud zabývat nemůže, neboť jeho rozhodnutí nebylo podanou Ústavní stížností napadeno a usnesení odvolacího soudu stojí na zcela jiných závěrech, aniž by k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím ve vztahu k odvolání stěžovatelů vůbec došlo.
Stěžovatelé kromě uvedeného zpochybňují především závěr odvolacího soudu o tom, že nejsou osobami oprávněnými k podání odvolání proti jednomu z výroků rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žaloba na zaplacení částky 1.697.097 s příslušenstvím se vůči žalovaným 3) a 4) zamítá. Právní názor vyslovený odvolacím soudem má přitom Ústavní soud za správný a nijak ve svých důsledcích neporušující základní práva stěžovatelů.
Lze v tomto ohledu znovu upozornit, že svým rozhodnutím, jak se však mylně domnívají stěžovatelé, krajský soud nijak závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný závazek není závazkem sdružení fyzických osob, nijak nepřehodnotil, tedy v rozhodnutí soudu prvního stupně uvedené závěry jsou platné a nevznikla o nich žádná pochybnost, a tedy ani nejistota na straně stěžovatelů. Odvolací soud vycházel a zabýval se charakterem závazku v té podobě, v jaké byl žalován, neboť z něj je odvozen charakter procesního postavení účastníků, jemuž odpovídají občanským soudním řádem vymezená oprávnění.
Krajský soud pouze konstatoval, že žaloba byla podána vůči všem žalovaným jako účastníkům sdružení, ve smyslu ust. §91 odst. 1 o. s. ř. je však jejich postavení ve sporu samostatné, každý z nich může jednat pouze sám za sebe (samostatné společenství). O situaci, kdy by šlo o tzv. nerozlučné společenství, se přitom evidentně nejedná; byť žaloba byla podána proti žalovaným jako členům sdružení, procesní způsobilost jednotlivých členů - fyzických osob zůstala zachována v plné míře samostatně každému členu zvlášť. Samostatnými společníky jsou i dle podané žaloby solidárně zavázaní dlužníci. Samostatný společník je pak zákonitě oprávněn podat odvolání pouze za sebe, tedy do těch výroků, které jemu ukládají povinnosti; odvolání, jímž se domáhá změny rozsudku pouze ve vztahu ke druhému ze společníků (v daném případě k dalším dvěma společníkům) je třeba odmítnout jako podané osobou neoprávněnou (srv. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 03. 99, sp. zn. 2 Odon 176/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2000). Jestliže stěžovatelé namítají, že pokud by jimi podaným odvoláním byl výrok ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) zrušen nebo změněn, dotkla by se tato změna i jejich práv, konstatuje Ústavní soud, že tato změna by se nijak nedotkla jejich povinnosti tak, jak jim byla rozsudkem soudu prvního stupně uložena, mohlo by pouze dojít ke změně poměrů, v nichž by proběhlo případné vypořádání mezi žalovanými, šlo by tedy o změnu pouze zprostředkovanou, bez vlivu na výrok, jímž byla stěžovatelům povinnost k úhradě žalované částky uložena, ke změně jejich postavení by tak nedošlo.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů. Námitky stěžovatelů o tom, že rozhodnutím soudu byla suplována vůle žalobce, přitom nepovažuje za případné, neboť jsou uplatňovány osobami v od žalobce odlišném (kontradiktorním) procesním postavení. Jejich projednání pak, pokud byly nebo budou žalobcem ve sporu uplatněny, přísluší pouze odvolacímu soudu k žalobcem podanému odvolání, proto se jimi Ústavní soud nebude zabývat.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu