ECLI:CZ:US:2007:2.US.2655.07.1
sp. zn. II. ÚS 2655/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu B. V., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod, domáhá, aby Ústavní soud nařídil Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR, Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha a Vrchnímu státnímu zastupitelství Olomouc, aby do sedmi dnů od vydání ústavního nálezu zajistilo úkony v trestním řízení, vyšetřování v záležitostech oznámených stěžovatelem, a to ve všech popsaných záležitostech a záležitostech na dané navazujících.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující jeho meritorní projednání.
Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Dle ustanovení čl. 87 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Pokud jde o ústavní stížnosti, je působnost Ústavního soudu vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tak, že Ústavní soud je oprávněn v řízení o ústavní stížnosti posoudit jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu podání je však zřejmé, že námitky navrhovatele jsou pouze v rovině "obecné stížnosti" na postup orgánů činných v trestním řízení v blíže nespecifikovaných řízeních, kdy není zřejmé, v jakém postavení navrhovatel v těchto řízeních vystupuje, přičemž postrádají jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a neumožňují tak přezkum Ústavním soudem v rámci jeho působnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu pouze bez dalšího obecně nařídit orgánům činným v trestním řízení provedení blíže nespecifikovaných úkonů, jak požaduje navrhovatel. V individuálních věcech je koncepce ústavního soudnictví založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní soud je tedy v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu orgánu veřejné moci, který musí být specifikován. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost probíhajícího řízení, či vyhledávat, zda v případě tvrzených nesrovnalostí, které měly nastat v průběhu řízení, ať již vydáním dílčích procesních rozhodnutí (případně rozhodnutí meritorních) nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, došlo k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení.
S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a to aniž by navrhovatele vyzýval k odstranění vad podání, neboť ani formálně bezvadný návrh by nemohl za stávající situace zhojit jeho neprojednatelnost pro nedostatek příslušnosti Ústavního soudu. (Ostatně navrhovateli jsou náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být zastoupen advokátem, dostatečně známy z řady poučení, které mu bylo poskytnuto v souvislosti s jeho četnými předchozími podáními k Ústavnímu soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj