ECLI:CZ:US:2007:2.US.2658.07.1
sp. zn. II. ÚS 2658/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti WORLD TRAVEL, a. s., IČ: 25214667, se sídlem Klatovská 1818/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Zdeňkou Klímovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 28 Co 313/2007, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a H. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovoval požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jeho vydáním bylo nepřípustně zasaženo její právo se domáhat stanoveným způsobem ochrany svých práv [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] u nezávislých a nestranných soudů (čl. 90 Ústavy České republiky). "Stanoveným způsobem" ve smyslu uvedeného článku byla zde dle názoru stěžovatelky úprava procesních pravidel obsažená v občanském soudním řádu. Zároveň stěžovatelka namítá porušení čl. 37 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
Stěžovatelka, podnikatelka provozující cestovní kancelář, žalovala před obecnými soudy vedlejší účastnici o zaplacení částky 12.603 Kč s příslušenstvím, což měl být nedoplatek ceny zájezdu, který si vedlejší účastnice u stěžovatelky objednala a následně také absolvovala. Stěžovatelka tvrzení o nedoplatku opírala o své účetní doklady, když ani z pokladních lístků ani z výpisů z bankovního účtu není předmětná platba patrná. Skutečnost, že vedlejší účastnice cestovala i přes neprovedení úhrady zájezdu v plném rozsahu dle cestovní smlouvy, byla prý zapříčiněna pochybením prodejce zájezdu, který se spolehl na ujištění vedlejší účastnice (resp. jejího manžela), že zájezd byl zaplacen a který následně zároveň chybně přiřadil vedlejší účastnici bezhotovostní platbu ve stejné výši poukázanou jiným zákazníkem.
Okresní soud v Berouně podané žalobě svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2005, č. j. 9 C 43/2005-68, vyhověl. Takto rozhodl na základě zjištění, že vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou cestovní smlouvu na zájezd v hodnotě 25.603 Kč, zájezdu se zúčastnila, prokázala ovšem pouze částečnou úhradu ve výši 13.000 Kč. Pouhý poukaz na to, že cestovní doklady potřebné k absolvování zájezdu vydává cestovní kancelář podle smlouvy zákazníkovi až po úplném doplacení ceny zájezdu a že stěžovatelce vydány byly, dle okresního soudu jako doklad o úhradě doplatku zájezdu nestačí. A protože vedlejší účastnice jiné doklady nepředložila a z účetnictví stěžovatelky platba nevyplývá, podle názoru soudu své důkazní břemeno ohledně úhrady ceny zájezdu neunesla.
Tento rozsudek k podanému odvolání Krajský soud v Praze svým rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zopakoval do té doby provedené dokazování a doplnil jej o výslech svědka - manžela vedlejší účastnice. Na základě nově zjištěného skutkového stavu pak učinil závěr, že žalobě vyhovět nelze.
Stěžovatelka s tím nesouhlasí. V podání zrekapitulovala dokazování provedené obecnými soudy v obou stupních a připojila úvahu o vadném hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazních prostředků odvolacím soudem. Domnívá se, že svým přístupem porušil zásadu volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v §132 občanského soudního řádu, pokud se přiklonil k výpovědi vedlejší účastnice a výpovědi slyšeného svědka a naopak "pominul" listinné důkazy předložené stěžovatelkou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto vůči obecným soudům nadřízenou instancí. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
V posuzované věci stěžovatelka neuvádí nic, co by případ posouvalo do ústavněprávní roviny. Ve vztahu k proklamovanému nerespektování obsahu čl. 36 Listiny se argumentace stěžovatelky nese pouze v obecné rovině nesouhlasu s tím, jak odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy. Ohledně tvrzeného nerovného přístupu k účastníkům řízení pak kromě formálního odkazu na článek 37 Listiny jakákoliv ústavněprávní argumentace dokonce úplně chybí.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí s vypovídací hodnotou toho kterého z provedených důkazů, anebo považuje-li dokazování k některému z tvrzení za nedostatečné, pohybují se její argumenty pouze v rovině běžného zákona a návrh není nic jiného než polemika s tím, v jakém rozsahu obecné soudy považovaly za potřebné vést dokazování a jak vyhodnotily zjištěný skutkový stav. S takovým návrhem nemohla stěžovatelka před Ústavním soudem uspět. V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (čl. 82 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Jinak platí, že Ústavní soud provedené dokazování a přijaté závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu a dostatečně přesvědčivě vyložil, jak posoudil jednotlivé důkazy, proč považoval za potřebné dokazování doplňovat a jak posléze toto doplněné svědectví hodnotil. Pokud dospěl k závěru, že žalovaný nedoplatek zájezdu byl stěžovatelce vedlejší účastnicí uhrazen, Ústavnímu soudu to z pozice garanta ústavnosti nepřísluší zpochybňovat. Konečně je také nutno poznamenat, že odvolací soud jako důkaz významný pro uvedený závěr nevzal pouze výpověď manžela vedlejší účastnice, jak stěžovatelka naznačuje, ale důraz kladl též na fakt, že stěžovatelka poskytla z cestovní smlouvy plnění, což byla skutečnost mezi stranami nesporná.
Ústavní soud končí konstatováním, že v posuzované věci byla kritéria jejího posunu do ústavněprávní roviny zpřísněna i výší částky, o kterou se spor vedl. Je-li totiž rozhodováno o peněžitém plnění tak malém, že občanský soudní řád ani nepřipouští napadnout rozhodnutí o něm dovoláním, nutně se to musí odrazit i v přístupu k posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti (srov. v této souvislosti např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421 a násl.).
Protože Ústavní soud dotčení základních práv stěžovatelky neshledal, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu