ECLI:CZ:US:2007:2.US.2689.07.1
sp. zn. II. ÚS 2689/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti E. T., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti výroku II. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, č. j. 40 Co 1267/2006-166, a proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2006, č. j. 16 C 261/2001-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 10. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. a VI. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a výroku IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soudu v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 3. 2006, č. j. 16 C 261/2001-132, zastavil řízení podle ust. §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), co do žalované částky 251.682,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o náhradu škody žalobkyně M. H. (dále jen "žalobkyně") ohledně částky 164.381,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.887,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu - České republice na účet účtárny téhož soudu poplatek v částce 3.470,- Kč (výrok V.) a náhradu nákladů řízení státu v částce 3.793,50 Kč (výrok VI.) do 3 dnů od právní moci rozsudku, a konečně státu - České republice uložil povinnost zaplatit zástupkyni žalobkyně náhradu nákladů právního zastoupení v částce 35.850,- Kč (výrok VII.). Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ust. §142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k ust. §146 odst. 2, věta první, o.s.ř., neboť žalobkyně zavinila, že řízení bylo z převážné části zastaveno a byla i z větší části v řízení neúspěšná. Zároveň však dospěl k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, a to s ohledem na sociální situaci žalobkyně ale i na to, že řízení, jehož předmětem je náhrada škody na zdraví způsobené dopravní nehodou, je osvobozeno od soudního poplatku.
K odvolání žalobkyně i stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 40 Co 1267/2006-166, vyjma nenapadeného výroku I., změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.476,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobu co do požadované částky 249.792,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení zamítl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení před oběma soudy rozhodl tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal (výrok II.) a povinnost k zaplacení soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně jí neuložil (výrok III.), státu právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal (výrok IV.), zároveň státu - České republice uložil povinnost zaplatit zástupkyni žalobkyně náhradu nákladů právního zastoupení před soudem I. stupně v částce 41.800,- Kč (výrok V.) a dále stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tak, že byť stěžovatelce vzniklo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, je třeba ve prospěch žalobkyně aplikovat ust. §150 o.s.ř., a to vzhledem k okolnostem, za kterých k žalobě došlo, i sociální situaci žalobkyně, zapříčiněné i tím, že utrpěla vážná zranění v důsledku úrazu zaviněného stěžovatelkou, přičemž takové rozhodnutí nebude mít žádný nepříznivý dopad do majetkové sféry stěžovatelky.
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené výroky týkající se nákladů řízení před oběma soudy ústavní stížností. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §150 o.s.ř. na posuzovanou věc. Žalobkyně v projednávané věci požadovala k zaplacení na náhradě škody zcela neúměrné částky, ač si musela být vědoma, že výše předmětu řízení je zásadní při stanovení případných nákladů řízení. V průběhu řízení nakonec vzala část své žaloby zpět a ve zbytku byla její žaloba více méně zamítnuta jako nedůvodná. Tvrdí, že odvolací soud otázku nákladové povinnosti v podstatě převedl na osobu, o které předpokládá, že je ekonomicky silnější, aniž by provedl určitá šetření ohledně majetku účastníků řízení.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně aplikace ustanovení §150 o.s.ř., dle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí též pro rozhodování podle ust. §150 o.s.ř. Pokud tedy stěžovatelka vytýká obecnému soudu porušení ustanovení §150 o.s.ř., může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o.s.ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně, uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30.10. 2001, II. ÚS 444/01, publikovaný tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů aplikovaly ust. §150 o.s.ř., přičemž vzaly v úvahu i okolnosti a příčiny, které žalobkyni vedly k podání žaloby. Ze strany obecných soudů se proto nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Rozhodnutím obecných soudů tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu