ECLI:CZ:US:2007:2.US.2696.07.1
sp. zn. II. ÚS 2696/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti T. S. D., občanky Vietnamu, zastoupené JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem Děčín, Prokopa Holého 130/15, proti rozhodnutí Policie České republiky, Okresní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Odbor pátrání a kontroly pobytu, Oddělení kontroly pobytu Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2007 ve věci sp. zn. SCPP-43/Ul-OPK-UL-SV-04-2007, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky ze dne 8. 2. 2007 ve věci sp. zn. OAM-10-46/LE-BE03-BE07-2007, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007 ve věci sp. zn. 46 Az 3/2007 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 ve věci sp. zn. 5 Azs 59/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její práva garantovaná čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"). Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Rubrikovaným rozhodnutím Policie ČR bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění na dobu dvou let. V napadeném rozhodnutí správní orgán dle §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, posoudil, že důsledek tohoto rozhodnutí je přiměřený z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, neboť na území České republiky nemá žádné příbuzné ani další osoby nebo vztah, na které by bylo třeba brát ohled. Ministerstvo vnitra posléze napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb, o azylu. Proti rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Praze, ve které se domáhala jeho zrušení z důvodu, že správní orgán porušil svou povinnost dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Krajský soud správní žalobu zamítl. Jako nepřijatelná byla poté Nejvyšším správním soudem odmítnuta i stěžovatelčina kasační stížnost.
Stěžovatelka namítá, že žádný z dotčených orgánů nebral při svém rozhodování v potaz skutečnost, že byla v rozhodné době těhotná a dne 3. března 2007 porodila dceru, která je občankou České republiky. V případě vyhoštění stěžovatelky by proto došlo k porušení výše uvedených ustanovení Listiny, Úmluvy a Mezinárodního paktu. Stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že je povinností České republiky vyvinout veškeré možné úsilí, aby své novorozené občance zajistila růst v kompletní rodině, jak vyplývá z práv dítěte garantovaných mezinárodními úmluvami.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Podstatu projednávané ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že orgány veřejné moci napadenými rozhodnutími porušily její základní práva, neboť při svém rozhodování nezohledňovaly její těhotenství a posléze ani narození dcery, občanky České republiky.
Ústavní soud připomíná, že jeho funkce orgánu ochrany ústavnosti se odráží i v subsidiárním charakteru institutu ústavní stížnosti, již je nutno chápat striktně ve smyslu ultima ratio. Ústavní soud proto nemůže meritorně projednávat podání stěžovatelů, jejichž právní věc může být vyřešena - v tomto případě - některým ze správních orgánů, případně správním soudem.
Pokud se jedná o rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že v tomto rozsahu shledává posuzovanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Orgány veřejné moci v těchto rozhodnutích posuzovaly otázku udělení mezinárodní ochrany stěžovatelce, přičemž dospěly k názoru, že tuto ochranu jí dle zákona č. 325/1999 Sb. není možno přiznat. Na postupu Ministerstva vnitra ČR, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu ani Ústavní soud neshledává žádné pochybení, neboť těhotenství stěžovatelky, respektive narození její dcery, nepředstavuje de lege lata dle zákona o azylu a s ním související judikaturou relevantní důvody, jež by bez dalšího zakládaly právní nárok na poskytnutí mezinárodní ochrany (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Azs 64/2003).
Argumenty stěžovatelky mohou nicméně nabýt zásadní relevance v souvislosti s rozhodnutím správního orgánu o uložení správního vyhoštění, neboť dle výše citovaného §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. nelze správní vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do rodinného života cizince.
Ústavní soud však napadené rozhodnutí Policie ČR nemohl věcně přezkoumávat, neboť v této části je projednávaná ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž proti rozhodnutí Policie ČR nepodala odvolání, a tím nevyčerpala prostředek, jenž jí právní řád k ochraně jejího práva poskytuje. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že ve smyslu §119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. ve spojení s §32 odst. 3 a 5 zákona č. 325/1999 Sb. bylo napadené rozhodnutí Policie ČR vykonatelné až po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Subsidiární charakter institutu ústavní stížnosti proto Ústavnímu soudu neumožňuje zabývat se meritorně námitkami stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutí Policie ČR.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že i kdyby nebyla ústavní stížnost odmítnuta v této části pro nepřípustnost, musel by v rámci meritorního přezkumu přihlížet k tomu, že v době rozhodování Policie ČR nemohla být výše uvedená práva stěžovatelky zasažena, neboť dcera nebyla dosud narozena, a v rozhodné době ani neexistovaly žádné indicie vztahující se k jejímu (budoucímu) českému občanství.
Ústavní soud toliko jako obiter dictum konstatuje, že přestože stěžovatelka pravděpodobně zmeškala tříměsíční subjektivní lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení, ve smyslu §100 odst. 3 správního řádu, může Policie České republiky, Okresní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Odbor pátrání a kontroly pobytu, Oddělení kontroly pobytu Ústí nad Labem z moci úřední samo zahájit obnovu řízení.
Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí musel Ústavní soud taktéž z výše uvedených důvodů odmítnout, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh zčásti jako zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu