ECLI:CZ:US:2007:2.US.2787.07.1
sp. zn. II. ÚS 2787/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti KMB nábytek s. r. o., v likvidaci, se sídlem Samoty 2124, Písek, zastoupené JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem Sažinova 763, 399 01 Milevsko, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 Aps 2/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 27. 10. 2007 a doplněnou předložením originálu dne 29. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2006, č. j. 10 Ca 169/2006-16. Tímto usnesením soud prvního stupně odmítl žalobu stěžovatelky proti nezákonnému zásahu Finančního úřadu v Písku, který stěžovatelka spatřovala v tom, že finanční úřad odmítl jednat s daňovým poradcem, kterého jednatelka a současně likvidátorka stěžovatelky zmocnila k nahlédnutí do daňového spisu s tím, že plná moc, kterou se prokazoval, nebyla udělena správcem konkursní podstaty, nýbrž jednatelkou stěžovatelky.
Proti tomuto postupu uplatnil zástupce stěžovatelky stížnost. Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2006 finanční úřad zastavil řízení, neboť zjistil, že stěžovatel není daňovým subjektem. Finanční úřad přitom vyšel z toho, že prohlášením konkursu se likvidace přerušuje a práva likvidátora přecházejí na správce podstaty, který je jediný oprávněn udělit plnou moc k zastupování úpadce před správcem daně. Plná moc udělená likvidátorkou proto byla posouzena jako neúčinná.
Krajský soud při posouzení žaloby stěžovatelky proti nezákonnému zásahu vyšel z ust. §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle kterého prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce podstaty a podle něhož zanikají všechny úpadcovy příkazy a plné moci. Pouze správce podstaty je tedy oprávněn udělit plnou moc jiné osobě k zastupování úpadce v daňovém řízení. Krajský soud tedy uzavřel, že správce daně postupoval v souladu s právní úpravou, a proto odmítl žalobu z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení.
Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že žalobou proti nezákonnému zásahu lze napadat obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí. Přitom tato žaloba nemůže být považována za "náhražku" žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Určujícím kritériem pro to, zda lze žalobou brojit proti zásahu či rozhodnutí, je právě povaha napadaného procesního úkonu. Přitom podle Nejvyššího správního soudu platí, že žaloba proti rozhodnutí má mít přednost před žalobou proti nezákonnému zásahu v tom smyslu, že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými prostředky, má tak účastník řízení povinnost učinit, a teprve po jejich vyčerpání si současně otevírá prostor pro napadení rozhodnutí. Přímo žalovat nezákonný zásah tak lze pouze tehdy, neexistují-li jiné prostředky.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelka měla v daném případě podat nikoliv žalobu proti zásahu správního orgánu, nýbrž proti rozhodnutí o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zvolila chybný typ žaloby proti nezákonnému zásahu za situace, kdy bylo vydáno správní rozhodnutí, avšak toto rozhodnutí stěžovatelka žalobou nenapadla, musela být její žaloba odmítnuta pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Krajský soud však podle nejvyššího správního soudu vyhodnotil procesní situaci chybně potud, pokud se soustředil na otázku udělení plné moci, což je otázka meritorního posouzení rozhodnutí o zastavení řízení, avšak se vůbec nezabýval legitimací stěžovatelky k podání příslušné žaloby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odmítá shora uvedené závěry, ke kterým dospěl krajský soud, a neústavním shledává též postup Nejvyššího správního soudu předcházející vydání napadeného rozsudku. Přestože totiž Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že se ztotožnil s kasačními námitkami stěžovatelky a že naopak krajský soud vyhodnotil procesní situaci vadně, přesto kasační stížnost zamítl. Přitom zamítavé rozhodnutí opřel o zcela jiné právní důvody, ke kterým se stěžovatelka nemohla vyjádřit. Tím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka zdůraznila, že odmítnutí nahlédnout do spisu bylo důsledkem nezákonného postupu správce daně, který se zmocněncem stěžovatelky odmítl zcela jednat. Ve věci nemohl být uplatněn žádný opravný prostředek a stav, kdy úředník odmítne jednat, protože přítomnou osobu nepovažuje za představitele konkrétní právnické osoby, nelze podle stěžovatelky považovat za rozhodnutí, jakkoliv extenzivně pojaté. Rozhodnutí finančního úřadu o zastavení řízení nebylo stěžovatelce ani daňovému poradci nikdy doručeno (a podle stěžovatelky ani nebude, neboť bylo doručeno pouze správci podstaty); proto nepovažuje odkaz Nejvyššího správního soudu na jinou formu procesní obrany za přiléhavý. Stěžovatelka tak nemůže vyhovět přání Nejvyššího správního soudu, které je neproveditelné, a zdůraznila, že žalobou na nezákonný zásah správního orgánu napadla absolutní nejednání se zvoleným zmocněncem.
Stěžovatelka se proto domnívá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a navrhla, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě brojila stěžovatelka předchozími prostředky proti postupu správce daně, který odmítal jednat se zástupcem zmocněným likvidátorkou stěžovatelky v situaci, kdy na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurs. Tento postup nalezl své formální vyjádření v rozhodnutí správce daně o zastavení řízení.
Pokud Nejvyšší správní soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že za takové situace má mít přednost žaloba proti nezákonnému rozhodnutí před žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu, jedná se o rovinu výkladu podústavního (jednoduchého) práva, do níž nemá Ústavní soud důvodu ingerovat, pokud v důsledku takového výkladu nejsou porušena ústavně zaručená základní práva, zejména právo na soudní ochranu. Tímto výkladem Nejvyšší správní soud nevyloučil situaci stěžovatelky ze soudní přezkumu, pouze specifikoval, jaký prostředek má stěžovatelka k ochraně svých práv použít. Jinak řečeno, v daném případě není rozhodující, jakým "procesním kanálem" je ochrany dosaženo, nýbrž to, zda je vůbec ochrana poskytnuta.
Soudkyně zpravodajka je přesvědčena, že za dané situace stěžovatelka nevyužila všech procesních prostředků, neboť nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevylučuje, aby se znovu domáhala ochrany cestou žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení. To přirozeně předpokládá, že jí, resp. její likvidátorce či zmocněnému právnímu zástupci, bude toto rozhodnutí správcem daně řádně doručeno, neboť v opačném případě by se postavení stěžovatelky vlastně ocitalo v bludném kruhu, pokud na jednu stranu by byla oprávněna napadat toliko rozhodnutí a na druhé straně by jí správce daně odepíral toto rozhodnutí doručit s odůvodněním, že není účastníkem řízení. Je totiž nepochybné, že se toto rozhodnutí stěžovatelky, zastoupené likvidátorkou, dotýká, resp. osvědčuje její procesní práva a povinnosti, a tudíž musí být doručováno nejen správci podstaty (ostatně v tomto směru lze přisvědčit námitce stěžovatelky, že z tohoto důvodu se stěžovatelkou zastoupenou likvidátorkou, resp. jí zmocněným právním zástupcem, jednaly jak správní soudy, tak toto oprávnění jí nemohl upřít nyní ani Ústavní soud).
Pokud by správce daně i přes svou jednoznačně danou povinnost doručit rozhodnutí, toto nadále odmítal, jak v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, je i přesto oprávněna podat proti rozhodnutí novou správní žalobu. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, za takové situace je na správním soudu, aby nejprve uložil správnímu orgánu povinnost rozhodnutí řádně doručit a poté pokračoval v řízení (rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 2 As 27/2004; toto rozhodnutí se sice týká situace, kdy napadené rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno pouze účastníku řízení a nikoliv jeho zástupci, jeho závěry však lze vztáhnout i na situaci, kdy rozhodnutí nebylo vůbec doručeno). Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak rovněž plyne, že rozhodnutí o zastavení řízení podle §27 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze paušálně vyloučit ze soudního přezkumu proto, že nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se takové rozhodnutí dotýká subjektivních práv či povinností žalobce a v pochybnostech je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 1 Afs 86/2004).
Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že odkaz Nejvyššího správního soudu na jinou formu ochrany je nepřiléhavý. Naopak lze uzavřít, že stěžovatelka má nadále k dispozici jiné prostředky ochrany práva, které - jak v ústavní stížnosti sama přiznala - dosud nevyčerpala.
Vzhledem k tomu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj