ECLI:CZ:US:2007:2.US.28.07
sp. zn. II. ÚS 28/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. února 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti RECOOP TOUR a.s., se sídlem Evropská 15, Praha 6, zastoupenou JUDr. Evou Kouřilovou, advokátkou se sídlem Kloboukova 81, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č.j. 16 Co 493/2005-71, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6.11.2001, č.j. 18 C 289/99-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"), a dále, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Co 302/95 v části, kterou se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci 32,315.342,- Kč s přísl. a návrh na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 5/94 o uložení povinnosti zaplatit částku 51,000.000,- Kč (omezeno na 32,315.342,- Kč s přísl.).
Městský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4.650,- Kč.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřerušením řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 C 218/97 vědomě odejmuly stěžovatelce právo na soudní ochranu, protože nutně musely vědět, že stěžovatelka nemůže zajistit ukončení sporu o určení vlastnického práva (a tedy předložení pravomocného rozsudku jako důkazu) ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby na obnovu řízení. Pokud by napadená rozhodnutí dle stěžovatelky zůstala v platnosti, bylo by jí odepřeno domáhat se svého práva ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"), a dále, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Co 302/95 v části, kterou se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci 32,315.342,- Kč s přísl. a návrh na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 5/94 o uložení povinnosti zaplatit částku 51,000.000,- Kč (omezeno na 32,315.342,- Kč s přísl.).
Městský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4.650,- Kč.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřerušením řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 C 218/97 vědomě odejmuly stěžovatelce právo na soudní ochranu, protože nutně musely vědět, že stěžovatelka nemůže zajistit ukončení sporu o určení vlastnického práva (a tedy předložení pravomocného rozsudku jako důkazu) ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby na obnovu řízení. Pokud by napadená rozhodnutí dle stěžovatelky zůstala v platnosti, bylo by jí odepřeno domáhat se svého práva ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, podala proti ústavní stížností napadenému usnesení Městského soudu v Praze soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka svým postupem dala najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by její stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatele, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj