ECLI:CZ:US:2007:2.US.2816.07.1
sp. zn. II. ÚS 2816/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, se sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 53 Co 320/2007-55, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2006, č. j. Nc 12848/2004-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 82 odst. 1 Ústavy zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že postavení exekutorů je vymezeno v konečném důsledku shodným způsobem jako postavení soudců. Má za to, že jim je proto třeba zabezpečit stejné podmínky nezávislosti pro výkon pravomoci, včetně zabezpečení materiální nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny nedává. Stěžovatel polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, když mj. uvádí, že se nedomáhá primárně ochrany svého nároku na odměnu za práci, ale ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců. Stejně jako soudci by měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávajících státní moc zvýhodněna oproti druhé.
Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 3 v souvislosti se zastavením nařízené exekuce uložil povinné povinnost uhradit stěžovateli, coby soudnímu exekutorovi, náklady exekuce ve výši 5.819,10 Kč. O odvolání stěžovatele, směřujícímu proti výroku o nákladech exekuce, rozhodl odvolací soud tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Plně se ztotožnil se závěrem, že oprávněný v daném případě před nařízením exekuce ani při jejím provádění se nedopustil žádného procesního zavinění, a proto mu nemůže být uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou se považuje rovněž taková stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného práva, které již dříve Ústavní soud posoudil a shledal nedůvodným. Tak tomu je i v projednávaném případě.
Ústavní soud se ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, které se týkají stejné problematiky, v minulosti již zabýval. Dosud přezkoumal více než třicet jeho ústavních stížností (v poslední době viz např. II. ÚS 2472/07, II. ÚS 1996/07, I. ÚS 2814/07), v nichž stěžovatel použil obdobnou argumentaci. Zaujal k ní jednoznačný názor, vycházející ze stěžovatelem zpochybněného stanoviska Pl. ÚS-st. 23/06, vydaného podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, jímž Ústavní soud zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, aby se od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna odchyloval.
Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a z něj vycházející judikaturou Ústavního soudu opakovaně seznámen. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto stanoviskem tedy nemůže být důvodem, aby Ústavní soud znovu již použitou argumentaci rozváděl, a stačí, když na ni v projednávaném případě plně odkáže. To platí i ohledně "nově uplatněných námitek" o zvýhodnění jedné skupiny osob, vykonávající státní moc, oproti druhé, o rovnocenném postavení soudu a exekutora, o názoru o veřejnoprávní povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, o obavách o ekonomickou existenci a o předjímaných důsledcích rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů, neboť i s těmito námitkami se Ústavní soud v citovaném stanovisku vypořádal a svůj odmítavý postoj k nim zopakoval i v dalších rozhodnutích, která jsou stěžovateli známa .
Lze proto uzavřít, že interpretace ustanovení §87 až §89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, vyjádřenou v ustanoveních §270 a §271 o.s.ř. a z ní vyvozený závěr obecných soudů, že při rozhodování o nákladech exekuce je třeba zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, je ústavně konformní.
Ústavní soud tedy shledal nyní posuzovanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, stejně jako všechny předchozí stěžovatelovy návrhy, a již z tohoto důvodu mu nezbylo, než ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu