ECLI:CZ:US:2007:2.US.284.06
sp. zn. II. ÚS 284/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. F.,právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 6 Tdo 242/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 3 To 363/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 91 T 31/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, který měl spáchat tak, že úmyslně najížděl svým traktorem do středního ocelového sloupku, který vyvrátil, poškodil jej i včetně asfaltového povrchu vozovky, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 5 474 Kč. Městským soudem v Brně byl tímto trestným činem uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Současně mu soud uložil povinnost ve zkušební době uhradit v plné výši způsobenou škodu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně zrušil napadený rozsudek ve výroku o podmínečném odkladu výkonu trestu a nově rozhodl tak, že se trest podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl odsouzen za skutek, který není trestným činem. Skutková podstata trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona totiž obsahuje požadavek, aby škoda vzniklá jednáním naplňujícím znaky trestného činu přesáhla částku 5 tis. Kč. Podle §89 odst. 12 trestního zákona je škodou minimální možný náklad na uvedení v předešlý stav či jiného odčinění škodlivého následku trestného činu a vychází se přitom z obvyklé ceny věci. Podle názoru stěžovatele byla oprava provedena neúčelně a některé náklady nelze považovat za účelně vynaložené, proto je přesvědčen, že škoda v daném případě dosahuje maximálně částky 3 tis. Kč. Otázka výše škody je otázkou právní, nikoli jen skutkovou, neboť před tím, než soud provede dokazování, musí provést předběžnou právní kvalifikaci, podle které dokazování následně provede. Soudy, které vedly předchozí řízení, podle stěžovatele pochybily, když při řešení této předběžné právní kvalifikace dospěly k závěrům opačným.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zákonným znakem trestného činu je v tomto případě škoda nikoli nepatrná, a proto je nutné, aby bylo postupováno při zjišťování toho, jak vysokou škodu způsobil pachatel skutku, v němž je tento trestný čin spatřován, podle §89 odst. 12 trestního zákona. Ustanovení §89 odst. 12 trestního zákona je závazné pro způsob zjišťování výše škody ve všech případech, kdy škoda a nějaká její výše jsou zákonnými znaky trestného činu.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, všechny obecné soudy se na výši škody způsobené jednáním stěžovatele shodly, když pro její stanovení použily hlediska uvedená v ust. §89 odst. 12 trestního zákona. Citované ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: a) cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, b) účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci, c) účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává a teprve v případě, že výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek. Priorita hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, znamená, že hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci a hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav jsou použitelná jedině za předpokladu, že bude zjištěno, že výši škody není možné stanovit podle hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává.
Tak tomu bylo i v daném případě. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlily, jak dospěly k závěru o výši škody způsobené jednáním stěžovatele, a protože námitky v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s námitkami uplatněnými v předchozích řízeních, postačí odkázat na závěry obecných soudů v této věci, aniž by je bylo nutné blíže rozvádět.
Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu