ECLI:CZ:US:2007:2.US.2953.07.1
sp. zn. II. ÚS 2953/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 sp. zn. 30 Cdo 1522/2007, mimo ústní jednání dne 13. prosince 2007, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantujícího právo občana na spravedlivý proces, a současně i nerespektování čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 90 a čl. 95 Ústavy - v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006 (1 Co 246/2006-117) ve výrocích II., III. a IV. a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval při rozhodování věci stěžovatele nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.ÚS 85/04 ze dne 13.července 2006 a vzhledem k existenci dvou odlišných právních názorů na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák. měl postupovat podle čl. 90 odst. 2 Ústavy a v případě pochybností měl řízení přerušit a věc předložit k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud se pokusil vyložit právo, judikovat ho způsobem v rozporu s Ústavou, přestože podle čl. 83 je to pouze Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2006 (36 C 77/2005-82), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni M. P. částku 50.000,- Kč, Š. P. částku 75.000,- Kč, M. P. 75.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., přičemž další nároky žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyhověl návrhu žalobců z titulu protiprávního zasáhu do osobnostních práv na soukromí žalobců, jehož součástí je i rodinný život. Stěžovatel jako řidič zavinil dopravní nehodu a způsobil smrt P. P. a těžké zranění M. P.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2006 (1 Co 246/2006-117), odmítl odvolání žalovaného proti zamítavým částem výroků I., II., a III rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících částech výroků I., II. a III tak, že zamítl žalobu, aby stěžovatel zaplatil náhradu nemajetkové újmy v penězích žalobcům ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 (30 Cdo 1522/2007-131), bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ve výrocích II., III a IV. a v tomto rozsahu vráceno soudu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ve výrocích II., III a IV. a v tomto rozsahu vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu nebyl správný a odvolací soud za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatel je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně (srov. např. věc sp, zn. IV. ÚS 125/06 z 30. března 2006).
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu],
a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj