ECLI:CZ:US:2007:2.US.30.07.1
sp. zn. II. ÚS 30/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. Č. a 2) T. D.-J., obou zastoupených JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Murmanská 5, Praha 10, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 1 Nt 1301/2004, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 10 To 407/2006, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 1 T 8/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn 13 To 91/2004, byl odsouzený J. J. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a stěžovatelé byli uznáni vinnými trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za spáchání uvedených trestných činů byli stěžovatelé a J. J. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle skutkové věty rozsudků se stíhaného jednání dopustil Jozef Janíček v období od počátku roku 2001 do léta roku 2002 tím, že jako zaměstnanec a správce muničního skladu odpovědný za svěřený materiál odcizil ze skladu specifikovanou munici v hodnotě 74.811,- Kč. Stěžovatelé se stíhaného trestního činu dopustili tím, že specifikovanou munici od odsouzeného Janíčka převzali [stěžovatel 1) v přesně nezjištěné době od prosince 2001 do ledna 2002, stěžovatel 2) v přesně nezjištěnou dobu od léta 2001 do jara 2002]. Uvedenými rozsudky byly dále odsouzeny další osoby k podmíněným trestům odnětí svobody.
Stěžovatelé a J. J. podali k soudu návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodnili tím, že odsouzený J. byl k výpovědi, která vedla k odsuzujícímu rozsudku, donucen příslušníky vojenské policie a že tato jeho výpověď je nepravdivá, neboť stěžovatelé se podle něj trestné činnosti nedopustili. Odsouzený J. soudu adresoval několik písemných vyjádření, podle nichž údajně část munice zpronevěřil. Munice se údajně následně našla u osob, které označil (u Š. a K.). Dále uvedl, že stěžovatel 2) jej nikterak nenaváděl k trestné činnosti a munici, kterou u něj doma následně policie našla, tam J. údajně nechal bez jeho vědomí. Obvinění obou stěžovatelů si J. vymyslel.
Okresní soud v Příbrami zamítl usnesením ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 1 Nt 1301/2004, návrh jako nedůvodný.
O stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně rozhodoval Krajský soud v Praze, který stížnost zamítl svým usnesením ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 10 To 407/2006.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Polemizují v ní se správností skutkových zjištění, která obecné soudy vedla k zamítnutí jejich návrhu. Poukazují na argument obecných soudů, že protokoly o podání vysvětlení J. orgánům vojenské policie nebyly podkladem pro rozhodování soudu o jejich vině. Z toho dovozují, že soudům je lhostejno, co se odehrálo před zahájením trestního stíhání, a bez dalšího odsouzenému J. neuvěřily. Stěžovatelé připomínají, že na trestní řízení je nutné nahlížet jako na celek a tvrzeným nátlakem v době před sdělením obvinění by se obecné soudy měly zabývat. Vzhledem k uvedené argumentaci obecných soudů si pak stěžovatelé kladou otázku, proč v řízení o povolení obnovy soud prvého stupně prováděl rozsáhlé dokazování k průběhu výslechu vedeného orgány vojenské policie v době před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelé vyslovují domněnku, že údaj o nepoužitelnosti předprocesních úkonů soudy doplnily, neboť si po provedeném důkazním řízení nebyly jisty, zda odsouzenému J. nemají uvěřit.
Stěžovatelé dále tvrdí, že u soudu byl jako svědek vyslechnut ošetřující lékař MUDr. B., který je rovněž uveden na otisku razítka na zprávě založené v soudním spisu. Na uvedené listině je však připojen podpis jiného lékaře, totiž MUDr. J. Soud však pochybnosti o pravdivosti uvedené listiny nevyjádřil, ačkoli si duplicity podpisů podle názoru stěžovatelů musel všimnout. Zjištění ohledně manipulace s důkazy předloženými vojenskou policií by jistě svědčilo ve prospěch stěžovatelů. Tento postup pak stěžovatele vede k otázce, zda obecné soudy byly v řízení o povolení obnovy nestranné.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatelů uvedených v ústavní stížnosti je jejich nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnili v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. V odůvodnění svých usnesení srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržený důkaz za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Obsah rozhodnutí tak odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu.
Za důkaz dříve neznámý může být, vedle důkazu dosud vůbec neprovedeného, považován i důkaz v původním řízení provedený, avšak nového obsahu, např. výpověď svědka, který v řízení o obnově v podstatných bodech změní svou výpověď. V takovém případě však musí být předmětem hodnocení též důvody, pro něž došlo k obsahové změně výpovědi (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář, 4. vydání. 2. díl, s. 2180). Za účelem zjištění, zda byl odsouzený J. při své prvotní výpovědi ovlivněn nátlakem ze strany orgánů vojenské policie soud prvého stupně provedl řadu důkazů. Znalecké posudky však nepotvrdily, že by jeho věrohodnost v době, kdy probíhalo trestní stíhání, byla zpochybňována. K námitce týkající se podpisu na zprávě ošetřujícího lékaře Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity, která ovládá řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tuto námitku stěžovatelé neuplatnili v dřívějším řízení, Ústavní soud se jí s ohledem na tuto zásadu nemůže zabývat. Naopak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie vyslovil závěr, že v osobnostních vlastnostech odsouzeného J. je přítomna zvýšená sugestibilita a tendence snadno podléhat vnějšímu tlaku, což může vést k měnlivému nebo věcně nepřesnému líčení zjišťovaných skutečností. V případě uvádění nepravdy se jako pravděpodobným motivem jeví snaha zachovat vztahy s ostatními odsouzenými a snaha minimalizovat důsledky své výpovědi proti nim. Soud dále upozornil na vnitřní rozpory v samotné změněné výpovědi odsouzeného. Z výpovědi celé řady svědků, kteří působili jako členové vyšetřovacího týmu vojenské policie, soud jednoznačně dovodil, že J. stěžovatele označil spontánně, aniž by na něj byl činěn jakýkoli nátlak. Stěžovatele 2) navíc z trestné činnosti usvědčovaly i závěry domovní prohlídky, při níž byla část munice nalezena.
Obecné soudy dále poukázaly na skutečnost, že věrohodnost změněné výpovědi výrazně oslabuje i fakt, že J. svou původní výpověď usvědčující stěžovatele uvedl v přípravném řízení, kdy byl opakovaně vyslechnut i za přítomnosti obhájců, a setrval na ní i po celé řízení před soudy obou stupňů (jeho obhájce ostatně v závěrečné řeči apeloval na to, aby soud v jeho věci přihlédl k tomu, že přispěl k odhalení trestné činnosti dalších obžalovaných). O tom, že by byl J. v této dlouhé fázi trestního stíhání podroben jakémukoli nátlaku, se nezmiňuje. Svědeckou výpověď změnil až poté, co byl odvolacím soudem obžalovaným vyměřen přísnější trest. Z výše uvedených důvodů jeho výpovědi obecné soud neuvěřily. K argumentaci naznačující možnou podjatost obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatelé takovou pochybnost měli, nic jim nebránilo, aby námitku podjatosti v rámci probíhajícího řízení bez odkladu vznesli.
Závěrům nalézacího soudu stran použitelnosti důkazů získaných v různých stádiích trestního řízení nelze z ústavněprávního hlediska nich vytknout. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že pro použitelnost důkazu je mimo jiné rozhodné i to, v jaké fázi byl pořízen. Tato úprava v obecné rovině představuje zvýšení ochrany práv obhajoby. Ničím nepodložené hypotézy stěžovatelů nemají v tomto směru žádnou právní relevanci.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví ovšem přirozeně pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto náležitosti upravuje jednoduché právo. Je tak na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, nikoli na Ústavním soudu, aby předložené důkazy i jejich právní relevanci posoudily. Pokud uvedené principy platí již v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí se uplatnit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je obnova řízení.
Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu