ECLI:CZ:US:2007:2.US.317.07
sp. zn. II. ÚS 317/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Heydukova 101/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 31 Co 167/2003 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 12 C 73/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 224 281,27 Kč, představující transformační podíl ve smyslu §13 odst. 2 zák. č.42/1992 Sb., z důvodů, že se stěžovatel stal členem transformovaného družstva.
Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), přičemž zjistil, že se jedná o návrh nepřípustný.
Dle §72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. IV. ÚS 58/95, sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další)). Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
O takový případ se v projednávané věci právě jedná.
Stěžovatel se svým návrhem, jak je zřejmé z celého jeho obsahu, tzn. z návětí, odůvodnění i petitu, domáhá zrušení pouze rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze. Ve věci však rozhodoval meritorním rozhodnutím i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1151/2003, zamítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání bylo přípustné ze zákona dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť se jednalo o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu, kterým soud prvého stupně rozhodl jinak než ve svém původním vyhovujícím rozhodnutí ze dne 2. 10. 2001, neboť byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu.
V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání, jehož přípustnost byla dána přímo ze zákona a stěžovatel jej musel uplatnit (ve smyslu cit. ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zamítnuto. Ústavní soud je přitom petitem návrhu vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž uvedená pochybení nezjistil.(Stejně jako vady řízení, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti dle §242 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy zahrnuje i hodnocení námitek, nyní znovu uplatněných v ústavní stížnosti, které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí Nejvyššího soudu nezávislému posouzení.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj