ECLI:CZ:US:2007:2.US.36.04
sp. zn. II. ÚS 36/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Č., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 122, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 674/2003, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 2 To 367/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 7 T 97/2001, uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem s dohledem na zkušební dobu 4 let. Současně mu bylo uloženo omezení, aby v průběhu zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Trestného činu se měl stěžovatel podle výrokové části rozsudku dopustit jako správce konkursní podstaty úpadce Cukrovaru Litovel, a. s. tím, že uzavřel smlouvy o prodeji baleného a volně loženého cukru krystal v celkovém množství 18 247 tun, přičemž věděl, že na něj uplatňuje vlastnické právo Cukrovar Hrušovany, a. s., a který deklaroval za cukr zhoršené kvality, a to za kupní cenu 10 Kč za 1 kg. Bylo mu přitom známo, že prodejní cena je podstatně vyšší a učinil tak v rozporu s §19 odst. 3 a §27 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a tento zákon obešel tím, že prohlásil, že kvalita cukru je zhoršená, aniž nechal provést rozbor autorizovanou zkušebnou a znaleckým dokazováním České zemědělské a potravinářské inspekce. Prodej nebyl dokončen a stěžovatel způsobil škodu Cukrovaru Hrušovany, a. s., ve výši nejméně 65 000 Kč, v případě dokončení prodeje by však škoda činila nejméně 129 553 700 Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel i poškozený odvolání. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o uloženém omezení a sám nově formuloval toto omezení tak, že stěžovatel má ve zkušební době podle svých sil a možností uhradit způsobenou škodu a dále uložil stěžovateli náhradu škody ve výši 65 700 Kč a se zbytkem nároku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že se dopustil úmyslného jednání, neboť nevydával cukr za cukr zhoršené kvality, ale na základě originálů dvou posudků akreditovaných laboratoří, kde bylo doporučeno okamžité zpracování cukru pro jeho nadměrnou vlhkost a pachovou stopu, byl přesvědčen, že cukr je skutečně zhoršené kvality a jeho nevyskladněním hrozí nedozírné škody. Pro úmyslný trestný čin byl stěžovatel odsouzen na základě neexistujícího a řádným procesním způsobem neprovedeného důkazu. Naopak bylo prokázáno, že byl o hrozící škodě při okamžitém nevyskladnění oprávněně přesvědčen. Že se později při vyšetřování a po zastavení další expedice cukru prokázalo, že posudky jsou špatné, nemůže vést k domněnce úmyslu jiného poškodit v době přijetí rozhodnutí o prodeji cukru.
Nejvyšší soud zamítl jeho dovolání přesto, že Nejvyšší státní zastupitelství se v dovolacím řízení vyjádřilo v tom smyslu, že z popisu skutku není zřejmé, že se stěžovatel dopustil zjištěného jednání úmyslně. Podle jeho názoru se mohlo jednat o trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255a trestního zákona, a proto navrhlo, aby byl rozsudek zrušen a věc byla přikázána soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že podstatou dovolacích námitek stěžovatele byly rovněž výhrady vztahující se k posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §255 trestního zákona, které jsou znovu uváděny v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním obou nižších soudů, které se stalo podkladem pro právní závěr o úmyslné formě zavinění stěžovatele. Soudy se pečlivě a důkladně zabývaly obhajobou stěžovatele, podle níž postupoval v souladu se zákonem při opatřeních směřujících k urychlenému prodeji cukru, resp.tím, že v jeho počínání lze spatřovat nanejvýše nedbalostní formu zavinění. V tomto směru odkazuje účastník řízení na odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně, jakož i na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 5-6). Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že stížnostní námitky se v podstatě shodují s obhajobou stěžovatele, k níž odvolací soud zaujal stanovisko v napadeném rozsudku.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal příslušný trestní spis, poté přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uvedených námitek a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 90 Ústavy České republiky). Z toho vyplývá, že obecné soudy (a nikoliv Ústavní soud) jsou oprávněny a povinny vykládat podústavní právo s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Ústavní soud je do této jejich pravomoci oprávněn zasáhnout zásadně jen v případě, že svým postupem nebo rozhodnutím zároveň poruší ústavně zaručená práva a svobody (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123), což se při aplikaci podústavního práva může stát pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Sama skutečnost, že se obecné soudy neztotožnily s názorem stěžovatele pak rozhodně nemůže být důvodem ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, k čemuž mělo dojít na základě toho, že se orgány činné v trestním řízení, konkrétně obecné soudy, nevypořádaly s jeho námitkami, neboť se řádně nezabývaly jeho argumentací. O porušení výše zmíněných ústavně zaručených základních práv a svobod v důsledku těchto skutečností by však bylo možno uvažovat pouze za situace, že by na námitky stěžovatele orgány činné v trestním řízení nereagovaly vůbec či reagovaly nedostatečně (tj. způsobem neodpovídajícím jejich relevanci), nikoliv však tehdy, pokud na tyto reagovaly jiným způsobem, než jaký stěžovatel považuje za správný. V takovém případě se totiž ústavní stížnost stává polemikou s právními a skutkovými závěry soudů obecných. Pro takový případ však Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), však přitom stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud proto zkoumal, v čem spočívá podstata námitek stěžovatele v ústavní stížnosti obsažených, přičemž zjistil, že stěžovatel vyjadřuje především nesouhlas s tím že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť jeho vnitřní vztah ke skutečnostem, jež zakládají daný trestný čin, nelze kvalifikovat jako zavinění formou nepřímého úmyslu [§4 písm. b) trestního zákona], ale maximálně vědomé nedbalosti [§5 písm. a) trestního zákona].
O porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. jeho práva na obhajobu by se především mohlo jednat, jak bylo zmíněno výše, pokud by uvedené námitky stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, avšak tyto orgány veřejné moci by se jimi nezabývaly vůbec. Tak tomu však v posuzované věci evidentně nebylo. Soud prvního stupně se všemi argumenty obhajoby ve svém rozhodnutí podrobně zabýval ( k otázce zavinění srov. zejména str. 6-7), v rámci odvolání stěžovatel uplatnil tytéž námitky, jaké vznáší v rámci ústavní stížnosti, přičemž odvolací soud se s nimi rovněž řádně zabýval ( k otázce zavinění srov. str. 10 až 11). V podaném dovolání pak stěžovatel uplatnil námitku týkající se zavinění, s níž se dovolací soud věcně zabýval a shledal ji nedůvodnou.
Následně Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy se předmětnými otázkami, resp. námitkami, zabývaly adekvátním způsobem, tedy zda odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům, kladeným na ně příslušným procesním předpisem, tedy trestním řádem, konkrétně jeho ustanovením §125 odst. 1 ve spojení s §2 odst. 5, 6, zejména pak tím, zda lze jejich skutkové a právní závěry ohledně stěžovatelem nyní předestřených otázek označit za řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné. V této souvislosti nutno poznamenat, že obecné soudy nejsou povinny se výslovně vypořádávat v odůvodnění svého rozhodnutí s každou (dílčí) argumentací stěžovatele uplatněnou v souvislosti s tou kterou námitkou, postačuje, že se tak stane implicitně - formou řádně odůvodněného, konzistentního závěru.
Z povahy samotné otázky, kdy se ještě jedná o tzv. vědomou nedbalost, charakterizovanou "spoléháním" se pachatele, a to bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, a kdy již o tzv. eventuální úmysl, jenž je charakterizován "srozuměním" pachatele s následkem, při jejímž řešení se nutně otevírá prostor pro určité uvážení obecných soudů podle konkrétních okolností toho kterého případu, plyne, že možnosti ingerence Ústavního soudu jsou značně omezeny, a to na případy zjevně libovolného přístupu obecných soudů. Obecné soudy, jak již bylo výše zmíněno, se danou otázkou podrobně zabývaly, přičemž své závěry řádně zdůvodnily. K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že existuje řada teoretických východisek pro posuzování eventuálního úmyslu (srov. např. již zmíněnou publikaci Solnař, V., Fenyk, J. Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, Orac, 2003, str. 280 a násl.). Nelze přitom (a právě proto) obecným soudům vytýkat, pokud pro rozlišení eventuálního úmyslu a vědomé nedbalosti považovaly za zásadní skutečnost, zda stěžovatel jednoznačně vycházel z toho (věřil v to), že se nepříznivému výsledku vyhne (vědomá nedbalost), nebo zda nepočítal určitě s tím, že výsledek nenastane, jinak řečeno, zda takový výsledek pokládal za možný a pro takový případ s tím byl vyrovnán (eventuální úmysl). Pomůckou pro rozlišení obou těchto případů pak mělo být, zda pachatel spoléhal na konkrétní okolnost, jež měla být překážkou vzniku negativního výsledku, či nikoliv.
Trestní zákon vychází z důsledného uplatňování zásady odpovědnosti za zavinění. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Je vybudováno na složce vědomostní (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, a na složce volní, zahrnující vnitřní zaměřenost pachatele, tedy rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí věci. Zavinění se vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, vyjma samotných znaků subjektivní stránky. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, neboť zavinění je obligatorním znakem skutkové podstaty.
Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich vždy logicky vyplynout. Tento právní závěr se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Dokazování zavinění je vždy nesmírně složité, protože okolnosti subjektivního charakteru jako je zavinění lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy. Forma zavinění však musí být vždy přesně zjištěna, nestačí závěr o alternativním vztahu pachatele k následku.
V daném případě je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy se otázkou zavinění zabývaly velmi pečlivě, a ze skutkových zjištění vyvodily také odůvodněný závěr o tom, že stěžovatel naplnil subjektivní stránku trestného činu podle §255 trestního zákona. Vycházely především z okolností, které předcházely samotnému prodeji cukru. Stěžovatel si byl vědom toho, že Cukrovar Hrušovany, a. s., si přinejmenším od července 2000 nárokuje vlastnické právo k uskladněnému cukru, přičemž dopisem ze dne 18. 8. 2000 oznámil cukrovaru, že uskladněný cukr výrazně převyšuje povolenou hranici vlhkosti a proto přistupuje k okamžitému prodeji. Proti tomu se následně dne 22. 8. 2000 ohradili zástupci Cukrovaru Hrušovany, a. s., a stěžovateli sdělili, že laboratorní vzorky z července 2000, provedené při prodeji 98 740 kg cukru ze sila, jsou v pořádku a že požadují, aby jim bylo umožněno skladovaný cukr znovu podrobit kontrole, čemuž však stěžovatel nevyhověl. Kupní smlouvy byly stěžovatelem a příslušnými odběrateli uzavřeny ve dnech 23. 8. 2000 a 24. 8. 2000. Stěžovatel ve své obhajobě poukazoval na protokoly o laboratorních testech provedených Státním veterinárním ústavem Olomouc ze dne 25. 7. 2000 a České zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 15. 8. 2000, na nichž byly poznámky o doporučeném urychleném zpracování cukru. Soudy však tuto část obhajoby vyvrátily s tím, že zadavatelem laboratorních testů nebyl stěžovatel, ale jiné dvě soukromé firmy, že vzorky cukru byly odebrány nestandardním způsobem (nikoli odbornými pracovníky laboratoře) a že dodatky o urychleném zpracování byly na protokoly dopsány dodatečně neznámou osobou, neboť originály protokolů tyto poznámky neobsahovaly. Obhajobu stěžovatele, že mohl mít pochybnosti o kvalitě skladovaného cukru vzhledem ke skladovacím podmínkám, obecné soudy rovněž vyvrátily (viz podrobné odůvodnění na str. 13 a 14 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud stěžovatel argumentuje vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, které vyznělo spíše v jeho prospěch, nelze než odkázat na usnesení dovolacího soudu, který se s otázkou subjektivní stránky trestného činu vypořádal, přičemž vzal v úvahu i vyjádření státní zástupkyně. Je třeba poukázat na skutečnost, že její vyjádření nevychází zcela z výsledků dokazování, provedeného soudem I. stupně, které do svých právních závěrů převzal i soud odvolací. Podle přesvědčení Ústavního soudu bylo dokazování k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu provedeno v dostatečném rozsahu (listinné důkazy, výslechy svědků) a umožnilo soudu závěr o úmyslném zavinění stěžovatele přijmout.
Závěrem lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly přiléhavým způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu