ECLI:CZ:US:2007:2.US.362.07
sp. zn. II. ÚS 362/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 116/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2006, sp. zn. 3 Nt 364/2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. února 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2006, sp. zn. 3 Nt 364/2006, kterým byl podmíněně předán k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců do Slovenské republiky, vzat do předávací vazby s účinností od skončení vazby ve věci, vedené Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 67/2006, resp. po vykonání trestu odnětí svobody, bude-li v této věci uložen, a současně bylo předání odloženo do doby skončení uvedeného trestního stíhání, resp. po skončení výkonu trestu odnětí svobody, bude-li uložen a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 116/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla významně porušena jeho (blíže nespecifikovaná) ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít tím, že ho soud prvého soudu nepoučil o možnosti souhlasit s předáním do vyžadujícího státu a s tím související možnosti vzdát se práva na uplatnění zásady speciality podle §406 odst. 1 trestního řádu.
Je třeba předeslat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuelním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Od tohoto zásadního právního náhledu se Ústavní soud nemíní odchýlit ani v nyní posuzovaném případě.
Dále je nutno uvést, že právní úprava podústavního práva, na jejímž základě došlo k vydání rozhodnutí napadených ústavní stížností, byla předmětem přezkumu Ústavním soudem v řízení o abstraktní kontrole norem a nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (č. 434/2006 Sb.), byla konstatována její souladnost s ústavním pořádkem. Ani na tomto právním závěru nemíní Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nic měnit.
K námitce porušení ustanovení o zásadě speciality (byť podle v dané věci neúčinné Evropské úmluvy o vydávání) obsažené ve stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvého stupně, se již soud druhého stupně zabýval podrobně otázkou, zda uvedená zásada speciality byla (avšak podle nyní účinného §406 odst. 1 trestního řádu) zachována, a zda byl i jinak dodržen proces předání. Soud druhého stupně přitom konstatoval jak to, že soud prvého stupně zásadu speciality neporušil, tak i to, že soud prvého stupně nesprávně ignoroval prohlášení stěžovatele v průběhu veřejného zasedání o tom, že souhlasí se svým předáním. Uvedené prohlášení přitom správně mělo vést přes další poučovací povinnost soudu ke zkrácenému předávacímu řízení (§413 trestního řádu). Namísto toho bylo řízení provedeno podle předpisů standardního řízení o předání (§411 trestního řádu). Soud druhého stupně v té souvislosti konstatoval, že v řízení podle §411 trestního řádu měl stěžovatel procesně příznivější situaci, než jaká by pro něj nastala v případě zkráceného předávacího řízení. S ohledem na tuto skutečnost a na to, že státní zástupce stížnost nepodal, proto v souladu se zásadou zákazu reformace in peius neshledal uvedené pochybení soudu prvého stupně způsobilé k tomu, aby mohlo být důvodem ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. (str. 4 usnesení)
Tento závěr považuje Ústavní soud za logický, správný a ústavně souladný. Je totiž zřejmé, že důsledkem zkráceného předávacího řízení by rovněž bylo jak omezení osobní svobody stěžovatele předávací vazbou a vlastním předáním do Slovenské republiky k výkonu trestu odnětí svobody, tak i odložení účinnosti obou těchto institutů do doby skončení řízení vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 174/2006, a z něj vyplývajících trestněprávních institutů. Porušení procesních pravidel ze strany soudu prvého stupně tedy vůbec nebylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v jejich materiálním pojetí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu