ECLI:CZ:US:2007:2.US.402.06
sp. zn. II. ÚS 402/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou v Praze, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 1. 2006, č. j. 44 D 466/2004-69, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č. j. 24 Co 99/2006-79, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o jeho odměně za zpracování znaleckého posudku a o náhradě hotových výdajů. Tvrdí, že soudy jejich vydáním nepřípustně zasáhly do jeho základních práv garantovaných čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že usnesením soudu prvého stupně mu byla přiznána odměna za vypracování znaleckého posudku (ocenění členského podílu zůstavitele) ve výši 7.840 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 610,50 Kč, a 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 605 Kč, tedy celkem 10.056 Kč. Proti rozhodnutí se znalec odvolal s tvrzením, že mu měla být dále přiznána částka 1.563 Kč jako náklad na sociální a zdravotní pojištění, a částka 4.504 Kč jako režijní náklady. Odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že určil znalečné částkou 10.410,50 Kč, sestávající se z odměny ve výši 9.800 Kč, a náhrady nákladů za znalecký posudek ve výši 610,50 Kč, zahrnující poštovné, kolkovné a telekomunikační poplatky. Městský soud tak do vyšší hodinové odměny (z 280 Kč na 350 Kč) promítl náročnost a požadavky na odbornost znaleckého posudku. Pojistné na zdravotní a sociální zabezpečení a znalcem požadované režijní náklady nepřiznal s tím, že (pojistné) nemá přímou souvislost s konkrétním podaným znaleckým posudkem, resp. (režijní náklady) nejsou dle ustálené judikatury účelně vynaloženými náklady v souvislosti s podaným znaleckým posudkem a jejich výše je v podstatě nevyčíslitelná. Odvolací soud rovněž odmítl přiznat náhradu daně z přidané hodnoty. Nelze ji hodnotit jako účelně vynaložené náklady znalce v souvislosti se znaleckým posudkem a pro její přiznání chybí zákonný podklad obdobný ust. §137 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř").
S uvedenými právními závěry stěžovatel nesouhlasí. Dle jeho názoru ustanovení §18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen "zák. 36/67 Sb.") svým charakterem obsahuje pouze demonstrativní výčet a náklady je možné rozšířit o další náklady, zde neuvedené. Ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. umožňuje advokátům, notářům a patentovým zástupcům zahrnout do nákladů řízení i daň z přidané hodnoty. Obdobně i je v ust. §8 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, upraven nárok správce konkursní podstaty. Znalec se domnívá, je možné a dokonce vhodné, analogicky postupovat i v případě soudních znalců. Právní normy by měly regulovat chování subjektů práva tak, aby bylo v souladu s daným ustanovením příslušného odvětví práva a přitom by nemělo docházet k narušení rovnosti stran, které má v posuzované věci podobu omezování znalce v jeho právu na spravedlivou odměnu. Je zřejmé, že zákon o dani z přidané hodnoty ve spojení se zákonem o dani z příjmu a zákonem o znalcích a tlumočnících je obecně nesprávný a je vykládán ve prospěch státu. V praxi tak dochází k nesouladu vedoucímu ke snížení hodnoty vykonané práce, který je nutno odstranit, neboť jsou tím porušována základní lidská práva. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky schválila návrh novely zák. 36/67 Sb., dle které by se do budoucna měla i odměna znalců zvyšovat o částku odpovídající dani z přidané hodnoty.
Dále stěžovatel uvedl, že je znalcem a tedy podnikatelem, a má proto právo na účtované režijní náklady a platby pojistného a zdravotního pojištění, neboť do nákladů musí zahrnovat veškeré náklady na službu, kterou poskytuje, a to včetně přiměřeného zisku.
Obvodní soud pro Prahu 9 i Městský soud v Praze, které jakožto účastníky řízení Ústavní soud požádal o vyjádření k obsahu stížnosti, pouze odkázaly na svá stanoviska uvedená v odůvodněních napadených rozhodnutí.
Ústavní soud po konstatování, že návrh po formální stránce vyhovuje všem požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jej přezkoumal z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, neboť tak jeho kompetence vymezuje Ústava ČR. Z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Pokud stěžovatel polemizuje s výkladem §18 zák. 36/67 Sb., nutno připomenout, že ingerence do procesu interpretace a aplikace zákonných ustanovení, k němuž jsou povolány nezávislé a nestranné soudy, je vázána na splnění podmínek formulovaných Ústavním soudem např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, či nálezu sp. zn. III. ÚS 173/02 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, resp. sv. 28, č. 127). V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy postupovaly ústavně nekonformně. Ustanovení §18 zák. 36/67 Sb. obsahuje sice pouze demonstrativní výčet nákladů, na jejichž úhradu má znalec nárok, a není proto vyloučeno i přiznání jiných nákladů, zde neuvedených. Musí se však jednat o účelně vynaložené náklady vzniklé v bezprostřední přímé souvislosti s vypracováním konkrétního znaleckého posudku, kdy by bez vynaložení takových nákladů nebylo možné znalecký posudek vypracovat. Ze skutečnosti, že je znalec osobou samostatně výdělečně činnou, která je plátcem zdravotního a sociálního pojištění, nelze dovozovat právo znalce domáhat se částky vynaložené na úhradu pojistného jako účelně vynaloženého přímého nákladu na vypracování posudku, neboť povinnost platit pojistné vzniká znalci ze zákona a nikoliv v návaznosti na podání znaleckého posudku. Obdobně požadované režijní náklady nepředstavují náklady vynaložené bezprostředně v souvislosti se znaleckým posudkem, přičemž nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že jejich výše pro konkrétní znalecký posudek je prokazatelně nevyčíslitelná. Uvedené položky stejně jako náklady na pojistné je možné za splnění zákonem předpokládaných podmínek uplatnit v souvislosti s přiznáním daně z příjmů, nikoliv však jako náklady účelně vynaložené v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku.
Pokud jde o námitky týkající se nepřiznání daně z přidané hodnoty Ústavní soud ve shodě se svou předchozí judikaturu (srov. např. I. ÚS 422/2000, II. ÚS 194/05, IV. ÚS 443/04), uvádí, že městský soud postupoval při rozhodování o nákladech znalečného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť občanský soudní řád ani zák. 36/67 Sb. neobsahovaly žádné ustanovení, podle něhož by bylo možno přiznat stěžovateli rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Subjektům uvedeným v ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. byl nárok na přiznání částky, odpovídající dani z přidané hodnoty, přiznán s účinností od 1. 5. 2004 zákonem č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření. Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům v uvedeném ustanovení citovaným. Tomu odpovídajícím způsobem také Ústavní soud rozhodoval, pokud se před účinností zákona č. 237/2004 Sb. např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti jako nyní stěžovatel, přiznání nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov. II. ÚS 264/04, II. ÚS 122/2004, III. ÚS 517/03). Rovněž otázka přiznávání odměny znalcům včetně daně z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny odvést, již byla Ústavním soudem vícekrát řešena, a to obdobně jako v případech osob dříve neuvedených v ustanovení §137 o. s. ř., přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.
K výtkám stěžovatele, týkajícím se tehdy platné právní úpravy nepřiznávající znalcům nárok na uplatnění daně z přidané hodnoty jako nákladů, Ústavní soud uvádí, že jako tzv. negativní zákonodárce může pouze zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže však právní řád doplňovat svým vlastním rozhodnutím z důvodu, který svou podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby. Navíc zákonem č. 322/2006 Sb., kterým se mění zák. 36/67 Sb., zákonodárce situaci v duchu stěžovatelových připomínek napravil, když ustanovení §17 doplnil o nový odstavec 3, dle něhož odměna stanovená znalci se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny podle zákona odvést. Zákon ovšem nabyl účinnosti až dne 30. 6. 2006, a obecné soudy proto nemohly v posuzované věci k této úpravě přihlédnout.
Městský soud při rozhodování o nákladech znalečného tedy postupoval v souladu s tehdy s platnou právní úpravou a s ústavními principy (přičemž napravil extenzivní výklad a aplikaci příslušných právních předpisů učiněný soudem prvého stupně). Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jasně z něj vyplývá, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a jaké právní závěry ve shodě s dosavadní judikaturou učinil. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo rozhodováno v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu