ECLI:CZ:US:2007:2.US.410.06
sp. zn. II. ÚS 410/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Slavaty, soudního exekutora, Staroměstské nám. 23, Mladá Boleslav, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Smetanova 726, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 20 Co 155/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. Nc 8390/2002-6 ze dne 7. 2. 2002 byla nařízena exekuce oprávněné Poděbradky, spol. s r. o., proti povinné LIMUS, s. r. o., jejímž provedením byl pověřen stěžovatel jako soudní exekutor. Protože však nezjistil žádný majetek povinné, podala oprávněná návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Hradci Králové podle §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. návrhu vyhověl a usnesením ze dne 13. 4. 2005 č. j. Nc 8390/2002-37 exekuci zastavil a povinné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (bod II. výroku). Proti tomu podal stěžovatel odvolání, v němž požadoval změnu výroku ohledně nákladů exekuce tak, aby povinnost k jejich úhradě byla uložena oprávněné. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele nevyhověl a napadený výrok usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení mimo jiné soud uvedl, že oprávněného je možno zavázat k úhradě nákladů exekuce v případě jejího zastavení podle §89 exekučního řádu jen tehdy, pokud mu lze klást zastavení exekuce za vinu. Touto vinou ale nemůže být skutečnost, že před podáním návrhu na exekuci a pověření exekutora provedením exekuce si oprávněný neobjasnil majetkové poměry povinného. Pro tento účel se oprávněný obrací na soudního exekutora s důvěrou, že exekutor vzhledem ke svým pravomocem je schopen majetek povinného zjistit a poté postihnout.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jednou z podstatných složek nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora je skutečnost, že soudní exekutor vykonává exekuční a jinou činnost za úplatu. Podle názoru stěžovatele nelze ust. §89 exekučního řádu interpretovat izolovaně, bez zohlednění specifik postavení soudního exekutora. Povinnost k úhradě nákladů exekuce oprávněného i soudního exekutora má povinný. Dle §89 exekučního řádu může soud, dojde-li k zastavení exekuce, uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Pokud při zastavování exekuce dojde soud k závěru, že náklady exekuce povinný neuhradí, je třeba povinnost k jejich úhradě uložit oprávněnému. Tím je zvyšována odpovědnost oprávněného za podaný návrh na nařízení exekuce a oprávněný si musí být tohoto rizika vědom. Stěžovatel zastává názor, že vzhledem k tomu, že náklady exekuce musí být nahrazeny, není možné náhradu nákladů exekuce neuložit oprávněnému s odkazem na subsidiární užití o. s. ř. pro nedostatek procesního zavinění na straně oprávněného. Pro tento případ exekuční řád zjevně "stanoví jinak" a subsidiární použití o. s. ř., na nějž odkazuje §52 exekučního řádu, je vyloučeno. Náklady exekuce tedy musí v případech, kdy není možné, aby je hradil povinný, hradit oprávněný.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a s přihlédnutím k již ustálené judikatuře k této problematice posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se již Ústavní soud zabýval a zaujal jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Podle názoru Ústavního soudu je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V daném případě postupoval soud při uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce zcela v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu a na této skutečnosti nemění nic ani stěžovatelem zdůrazněná skutečnost, že exekuce byla zastavena podle ust. §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy na návrh oprávněné, a nikoliv dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Jak ale vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, oprávněná tak učinila právě s ohledem na to, že exekutorem nebyl zjištěn žádný majetek povinné, a proto jí nelze tuto procesní aktivitu přičítat jakkoliv k tíži.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu