ECLI:CZ:US:2007:2.US.413.06.1
sp. zn. II. ÚS 413/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Dopravní podnik města Jihlavy, a. s., sídlem Jihlava, Brtnická 1002/23, zastoupené JUDr. Jiřinou Vítů, advokátkou se sídlem Jihlava, Židovská 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 10. 2004 ve věci sp. zn. 7 C 560/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006 ve věci sp. zn. 49 Co 28/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti shora uvedeným rozsudkům, jimiž mělo být porušeno její základní právo garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
U obecných soudů se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla jejímu bývalému zaměstnanci (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit jí částku 4.148,- Kč s příslušenstvím, jako nedoplatek poměrné části náhrady nákladů na získání kvalifikace získané na základě dohody uzavřené dle §143 zákoníku práce v rozhodném znění.
Nalézací soud zamítl stěžovatelčin žalobní návrh s odůvodněním, že předmětná dohoda uzavřená dle §143 zákoníku práce byla neplatná, jelikož závazek vedlejšího účastníka byl ve zjevném nepoměru k tomu, co mu bylo stěžovatelkou poskytnuto, a ke skutečnosti, že neodůvodněně stabilizovala vedlejšího účastníka na dobu tří let, přičemž taková stabilizace dle názoru nalézacího soudu působí proti žádoucímu pohybu pracovních sil a neadekvátně zasahuje do práva na svobodnou volbu povolání. Odvolací soud se s názory soudu první instance ztotožnil a napadené rozhodnutí okresního soudu rubrikovaným rozsudkem potvrdil.
Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo její právo vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť obecné soudy shledaly dohodu uzavřenou dle §143 zákoníku práce neplatnou, přestože se v ní uvedený závazek vedlejšího účastníka nacházel čistě v intencích tohoto ustanovení, neboť byla stanovena doba závazku vedlejšího účastníka výrazně kratší, než zákon dovoluje. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k názoru, že stanovená doba závazku vedlejšího účastníka byla zjevně nepřiměřená, vzniká tak podle stěžovatelky právní nejistota, jaká sjednaná délka závazku by byla přiměřená, neboť každý jednotlivý obecný soud může tuto otázku posuzovat odlišně. Stěžovatelka konečně připomíná, že odkaz odvolacího soudu na judikát Vrchního soudu v Praze není relevantní pro její právní věc, neboť v něm posuzovaná dohoda byla uzavřena dle §143 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1988.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření uvedl, že soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou zvažoval, zda sjednaná délka setrvání vedlejšího účastníka v pracovním poměru je přiměřená době zvyšování kvalifikace, jejímu druhu a významu, přihlížel též k nákladům uvažovaným při uzavírání dohody a k nejvyšší částce, do které lze po zaměstnanci náhradu požadovat. Krajský soud jakožto soud odvolací se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. Okresní soud v Třebíči se k podání stěžovatelky nevyjádřil.
Po posouzení projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že v souvislosti s dohodou uzavřenou dle §143 zákoníku práce v rozhodném znění zákon nezakazuje sjednání doby kratší než pět let a nestanoví ani podmínky pro určení doby v závislosti na jiných okolnostech. Rozhodnutí obecných soudů, která označila uzavřenou dohodu za neplatnou z důvodu uvedeného v §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, považuje proto stěžovatelka za porušení jejího základního práva činit vše, co zákon nezakazuje.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že stanovením jakékoli nižší než zákonem povolené maximální doby ve smyslu §143 odst. 1 zákoníku práce subjekty této dohody automaticky dostojí všem zákonným požadavkům kladeným na délku závazku zaměstnance setrvat u zaměstnavatele, a že taková dohoda je z hlediska stanovené doby bez dalšího uzavřena v duchu zásady "co není zakázáno, je povoleno". Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce v rozhodném znění plnilo podobnou funkci jako ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, jež zapovídá právní úkony odporující dobrým mravům. Ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je proto třeba vycházet ze skutečnosti, že stanovená doba závazku zaměstnance setrvat u zaměstnavatele nesmí být v nepoměru k době a nákladům zaměstnavatelem uhrazeného zvyšování kvalifikace zaměstnance. Aby tedy dohoda uzavřená dle §143 odst. 1 zákoníku práce byla z hlediska stanovené doby závazku zaměstnance setrvat u zaměstnavatele uzavřena konformně se základním právem zakotveným v čl. 2 odst. 3 Listiny, musí být stanovená doba nejen kratší nebo rovna pěti let, ale současně musí být i přiměřená ke všem okolnostem uzavírané dohody.
Se stěžovatelkou nemůže Ústavní soud souhlasit ani s ohledem na její tvrzení, že judikát Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 Cdo 15/94 není relevantní, neboť se vztahuje k dohodě uzavřené dle zákoníku práce ve znění, v němž maximální doba nebyla zákonem stanovena. Zákonné stanovení nejdelší možné doby závazku zaměstnance nemohlo mít totiž žádný vliv na pokračující "platnost" požadavku přiměřenosti dohodnuté doby závazku zaměstnance setrvat u zaměstnavatele. Podle názoru Ústavního soudu tak nenastala podstatná změna poměrů (v tomto případě podstatná změna legislativní), jež by zpochybňovala interpretaci daných ustanovení zákoníku práce výše uvedeným judikátem. Ani poukaz stěžovatelky na právní jistotu není z tohoto důvodu zcela případný, byť by se jinak této námitce v obecné rovině určitá relevance upřít nedala.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu