ECLI:CZ:US:2007:2.US.441.06
sp. zn. II. ÚS 441/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Bohumilem Olšarem, advokátem v Opočně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 As 64/2005-47, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2005, č. j. 30 Ca 23/2005-12, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podaným, a též co do ostatních formálních náležitostí zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyhovujícím návrhem domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") tvrdí, že soudy jejich vydáním nepřípustně zasáhly do práva domáhat se stanoveným postupem ochrany před soudy jako nezávislými a nestrannými orgány, které jsou k tomu Ústavou ČR povolány.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, neboť ji vyhodnotil jako žalobu podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud svým rozsudkem napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodnou zamítl.
Rozhodnutí správních soudů vychází z následujících skutečností. Přestupková komise města Týniště nad Orlicí dne 22. 2. 2005 (č. j. 4/2005) stěžovatelce uložila pokutu ve výši 500 Kč, neboť se nedostavila k podání vysvětlení (§60 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Odvolání stěžovatelky Krajský úřad Královéhradeckého kraje dne 13. 5. 2005 rozhodnutím, č. j. 9429/VZ/2005, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Při vypravování zásilky ovšem odvolací orgán udělal chybu a do obálky adresované stěžovatelce vložil jiné správní rozhodnutí, a to rozhodnutí z téhož dne, č. j. 9430/VZ/2005, určené paní J. Ž. (matce stěžovatelky, zdržující se na téže adrese, které byla v témže přestupkovém řízení uložena pokuta 500 Kč za stejné jednání, jakého se dopustila i stěžovatelka). V důsledku tohoto omylu převzala stěžovatelka správní rozhodnutí určené jiné osobě, které se stěžovatelky netýkalo. Přesto rozhodnutí napadla správní žalobou, s níž správní soud naložil, jak uvedeno výše.
Stěžovatelka je ale přesvědčena, že její žaloba neměla být formálně odmítnuta a správní soud se měl zabývat jejím obsahem, tedy rozhodnout, že pořádkovou pokutu (dle jejího přesvědčení) dostala neprávem. Rozhodnutí považuje za vydaná na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť krajský soud si pro rozhodnutí ani nevyžádal spisový materiál týkající se přestupkového řízení a o žalobě rozhodl bez nařízení ústního jednání. Kasační soud pak nesprávně omezil svůj přezkum na zjišťování, zda stěžovatelka byla osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, aniž by se zabýval jejím účastenstvím v přestupkovém řízení. Oběma rozhodnutím pak stěžovatelka obecně vytýká, že nejsou dostatečně odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Platí to pochopitelně i pro úsek správního soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných; Ústavní soud není primárně povolán k výkladu obyčejných zákonů v oblasti veřejné správy, a to včetně procesních řádů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, samozřejmě v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je věcí soudů obecných.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a to stanoveným postupem, jak stěžovatelka sama zdůraznila. Odstavec druhý dává každému, kdo tvrdí že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, možnost se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Odstavec čtvrtý pak stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Zákonem, který upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."). Ten správnímu soudu ukládá zabývat se po podání žaloby otázkou žalobní legitimace žalobce. Aktivní žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu má ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Jedině tato osoba se žalobou může domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li s. ř. s. nebo zvláštní zákon jinak. Žalobcem tak může být pouze osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká. Žalobní legitimaci nemůže založit pouhé nesprávné doručení rozhodnutí jinému subjektu. Nikdo se nemůže úspěšně dovolávat ochrany práv cizích, actio popularis přípustná není.
S ohledem na skutkové okolnosti případu popsané v úvodu je zcela evidentní, že stěžovatelka brojila správní žalobou proti rozhodnutí, které se týká úplně jiné osoby. Takovou žalobu dle s. ř. s. meritorně projednat nelze, a to zcela v souladu se shora citovaným čl. 36 odst. 2 Listiny, podle něhož je taktéž nutno tvrdit zkrácení výhradně na svých právech. Postup krajského soudu, vedoucí k odmítnutí žaloby, jakož i přezkumné rozhodnutí kasačního soudu, tedy nemůže Ústavní soud hodnotit jinak, než jako ústavně konformní. Proto také Ústavní soud považuje za bezpředmětné v návrhu obsažené výhrady stěžovatelky, týkající se vad skutkových zjištění ve správním řízení, či nedostatků odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ze všech výše rozvedených důvodů podanou ústavní stížnost, jak uvedeno ve výroku, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu