ECLI:CZ:US:2007:2.US.443.05
sp. zn. II. ÚS 443/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. V. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 14, proti postupu Ministerstva vnitra ČR a Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci 3 VZv 3/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci stěžovatel tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a současně měl být porušen i princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel brojí proti skutečnosti, že je proti němu stále vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. trestního řádu, přestože zákonné podmínky pro pokračování v tomto typu řízení již podle jeho názoru naplněny nejsou. Podanou ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Ministerstvu vnitra ČR a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat vůči němu v řízení jako proti uprchlému a aby Ústavní soud současně těmto orgánům přikázal, aby nadále postupovaly vůči stěžovateli podle obecných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel byl dne 24. 4. 2001 na základě souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zadržen jako podezřelý (ze spáchání trestného činu podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona) dle §76 trestního řádu; během eskorty však využil nepozornosti zasahujících policistů a ve svém osobním automobilu uprchl do zahraničí. Od 25. 4. 2001 proto bylo proti stěžovateli vedeno řízení jako proti uprchlému. Prostřednictvím svého advokáta se stěžovatel domáhal podáním ze dne 12. 5. 2005, aby proti němu nebylo vedeno řízení proti uprchlému s odůvodněním, že od roku 2001 je státním občanem Izraele, kde má trvalé bydliště, které sdělil orgánům činným v trestním řízení. V daném podání stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení neexistují žádné poznatky o tom, že by mařil vyšetřování tím, že by např. nepřebíral zásilky, korespondenci apod., naopak sám i prostřednictvím svého obhájce kontaktuje orgány činné v trestním řízení a má zájem spolupracovat, aby byla věc náležitě objasněna. Dne 25. 5. 2005 sdělil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze dopisem stěžovateli, že jeho žádosti nevyhoví, neboť důvody konání řízení ve smyslu §302 a násl. trestního řádu stále trvají.
Odůvodněnost pokračujícího řízení proti uprchlému stěžovatel ve svém podání zpochybňuje a zdůrazňuje, že existence podmínek pro řízení proti uprchlému při zahájení trestního řízení nemůže být důvodem pro to, aby celé následující trestní řízení bylo vedeno tímto nestandardním způsobem. Stěžovatel připomíná, že je v současnosti cizím státním příslušníkem, má trvalou adresu svého pobytu, která je orgánům činným v trestním řízení známa, a je připraven přijímat veškerou korespondenci v souvislosti s trestním řízením a aktivně se na něm zúčastnit, včetně podání vysvětlení k předkládaným obviněním. Skutečnost, že stěžovatel není schopen přicestovat do České republiky důvodu pracovní vázanosti ve státě současného pobytu, nemůže podle jeho názoru bránit tomu, aby byl v předmětné trestní věci vyslechnut dožádanými orgány, či jiným procesně přijatelným způsobem. Současně stěžovatel popírá, že by se v Izraeli zdržoval proto, aby se vyhnul případném odsouzení v ČR.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření připomíná, že stěžovatel uprchl v den svého zadržení do ciziny zcela nepochybně proto, aby se vyhnul trestnímu stíhání s vědomím, že v případě odsouzení mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody jednak s ohledem na výši způsobené škody, dobu páchání trestné činnosti a zejména s přihlédnutím ke klíčové roli, kterou při jejím plánování a uskutečňování zastával. V cizině setrvává stěžovatel do dnešní doby a na tom, že se tak děje proto, aby se vyhnul trestnímu stíhání a odsouzení nic nemění ani fakt, že získal formálně státní občanství Izraele, ani to, že sdělil orgánům činným v trestním řízení současné místo, kde se v cizině zdržuje. Trestní řízení proti stěžovateli trvá již více než 4 roky, takže pokud by měl skutečný zájem na proklamované aktivní účasti na trestním řízení, nic kromě snahy vyhnout se trestnímu stíhání mu nebránilo ani nebrání tohoto řízení se osobně účastnit. Tvrzení o pracovní zaneprázdněnosti v domovském státu bránící příjezdu do České republiky považuje Vrchní státní zastupitelství v Praze ze nevěrohodné a irelevantní. Stěžovatel má od samého počátku trestního řízení obhájce, kterému orgány činné v trestním řízení poskytují možnost uplatnit všechna práva obviněného, vyplývající z příslušných ustanovení trestního řádu. Tvrzení stěžovatele o porušení práva na obhajobu i principu rovnosti účastníků je proto třeba odmítnout. Vrchní státní zastupitelství zdůrazňuje, že v případě vyhovujícího nálezu Ústavního soudu by se stal stěžovatel pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a došlo by k ohrožení účelu trestního řízení, neboť by bylo pouze na jeho libovůli, zda by se podrobil úkonům trestního řízení v České republice.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že protiprávním pokračováním v trestním stíhání proti němu jako proti uprchlému porušují orgány činné v trestním řízení jeho ústavně garantovaná práva, zakotvená v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Předmětem projednávané věci je tak legálnost aplikace §302 a násl. trestního řádu na stěžovatelův případ.
Otázkou ústavně konformní aplikace institutu trestního řízení proti uprchlému se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již několikrát zabýval a od dříve učiněných závěrů nemá důvod se v posuzované věci jakkoli odchylovat.
Ústavní soud připomíná, že trestní řízení v širším smyslu lze charakterizovat jako vztah mezi příslušným orgánem veřejné moci a podezřelou osobou, v němž mají obě strany práva a povinnosti, přičemž vyváženost poměru jejich práv a povinností zajišťuje a chrání ústavní princip "rovnosti zbraní". Princip rovných zbraní předpokládá vůli obou stran "změřit své síly" před nestranným a nezávislým soudem. Zákon nicméně musí předvídat i situaci, kdy se podezřelá osoba takovému změření sil svým pobytem v zahraničí vyhýbá, a tím znemožňuje státu (příslušnému orgánu veřejné moci) předložit věc k posouzení soudu. Legitimní zájem státu na trestním stíhání podezřelé osoby tak musí být prosazen specifickým způsobem, bez přímé participace podezřelé osoby na tomto řízení a to po dobu, v níž se trestnímu stíhání vyhýbá. Výrazem uvedeného legitimního zájmu státu podrobit trestnímu řízení podezřelou osobu, která se takovému řízení vyhýbá, je i řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 517/03 a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 723/05).
Právo stěžovatele na obhajobu vykonávanou osobně jakožto neopominutelný princip spravedlivého trestního procesu je třeba v posuzované věci vnímat rovněž pohledem zájmu státu na provedení efektivního trestního řízení. Právo na obhajobu tak může být při splnění všech zákonných podmínek částečně omezeno ve prospěch efektivního trestního řízení ve smyslu §302 a násl. trestního řádu. Ústavní soud musel proto v dané věci zkoumat, zda zákonné podmínky omezení práva stěžovatele na obhajobu byly splněny a zda i nadále trvají.
V posuzované věci je přitom podle názoru Ústavního soudu podstatné, že stěžovatel v současnosti stále pobývá v cizině, a to s úmyslem nepodrobit se jurisdikci České republiky. O tomto úmyslu alespoň svědčí skutečnosti, které jsou Ústavnímu soudu známy: stěžovatel po svém zadržení ilegálně opustil Českou republiku a státní občanství Izraele získal až poté, co proti němu bylo zahájeno v České republice trestní stíhání. Ústavní soud přitom neshledal žádné relevantní okolnosti, které by nastaly během pobytu stěžovatele v Izraeli a jež by odůvodňovaly ukončení řízení proti uprchlému. Fakt, že stěžovatel sám sdělil orgánům činným v trestním řízení svou současnou adresu, nepovažuje v tomto ohledu Ústavní soud za právně relevantní. Známost trvalého pobytu totiž nikterak nezvyšuje možnost reálného výkonu jurisdikce českých orgánů činných v trestním řízení nad stěžovatelem. Aplikaci ustanovení trestního řádu o řízení proti uprchlému považuje proto Ústavní soud ve stěžovatelově případě stále za zákonnou a ústavně konformní.
Ústavní soud dále konstatuje, že přestěhováním se do státu Izrael využil stěžovatel svého práva zakotveného v čl. 14 odst. 2 Listiny, přičemž si musel být vědom skutečnosti, že toto právo stojí v opozici vůči právu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť upřednostnění práva opustit Českou republiku s sebou nevyhnutelně nese i jisté omezení práva na obhajobu, zvláště vykonávanou osobně. Uplatnění tohoto práva přitom přivodilo stěžovateli (a možno podotknout, že výlučně z jeho vlastní vůle) důsledky, které kritizuje, tedy konkrétně to, že je proti němu vedeno trestní řízení, v němž nemůže vykonávat svoji obhajobu osobně alespoň do doby, dokud bude pobývat v zahraničí. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelovo postavení, a to i z hlediska jeho možnosti účinným způsobem se obhajovat, je diametrálně odlišné od postavení jiných uprchlých obviněných. Zatímco uprchlý většinou o průběhu trestního řízení nezískává žádné informace, neboť místo jeho pobytu ať už na území republiky či v cizině není známo a všechna jeho práva přebírá na sebe jemu ustanovený obhájce, v daném případě při známosti stěžovatelova pobytu není obhajoba vyloučena z celé řady těch postupů, jež jsou pro její řádný výkon typické. Stěžovatel tak má možnost průběžně se prostřednictvím svého obhájce s průběhem trestního řízení seznamovat, postup obhajoby konzultovat, navrhovat prostřednictvím obhájce důkazy, jež považuje za potřebné provést, rozhodovat samostatně o tom, kterých vyšetřovacích úkonů se obhájce má účastnit, krátce řečeno svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, plně a aktivně realizovat. Za to, že stěžovatel (prozatím) rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, není tedy penalizován, neboť jeho právo je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 590/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 32, nález č. 12, s. 523 a násl).
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti neshledal stěžovatelem namítaný zásah do ústavně zaručených práv, proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu