ECLI:CZ:US:2007:2.US.460.02
sp. zn. II. ÚS 460/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20 .3. 2002 sp. zn. 25 Co 102/2002, 25 Co 103/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem splňujícím formální podmínky stanovené pro jeho věcné projednání dle zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), a dle čl. 90, 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky, přičemž se domáhá jeho zrušení.
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a z vyžádaného spisu, který bylo možné Ústavnímu soudu - z důvodu přímého zasažení spisu, nacházejícího se v Centrální spisovně Městského soudu v Praze, povodněmi v srpnu roku 2002, což mělo za následek postoupení nutné procedury rozmrazení, vysušení a desinfikace spisu - zaslat až dne 7.12.2006, zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu ze dne 25.6.1998, sp. zn. 12 C 5/94-78, byla uložena žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 6.159,- Kč. Řízení o zaplacení úroků z prodlení ve výši 3% od 1.1.1993 do zaplacení bylo zastaveno a žalovanému bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 650,- Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 17.1.2002, sp. zn 12 C 5/94-95, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele ze dne 4.8.1999 proti tomuto rozsudku a k odvolání stěžovatele ze dne 5.2.2002 proti doplňujícímu usnesení Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolání proti rozsudku jako opožděné odmítl, dále že ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a konečně, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že soud prvního stupně mu nedoručil žádnou obsílku k soudnímu jednání, které se mělo konat dne 25. 6. 1998. Jednání se konalo v nepřítomnosti stěžovatele a bylo zakončeno vynesením rozsudku. Rozsudek stěžovatel nikdy neobdržel, o jeho vydání se dozvěděl až z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 12 C 5/94, D 4 5/99. Napadené usnesení městského soudu je dle stěžovatele naprosto nesrozumitelné a nejasné, zejména z něho nelze usoudit, jaké odvolání a z jakého důvodu jím bylo odmítnuto. Dále, městský soud se měl zabývat i tím, že stěžovatel nebyl obeslán k soudnímu jednání, a přesto se toto jednání v jeho nepřítomnosti konalo a také v tento den bylo ve věci rozhodnuto. Stěžovatel též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu byl rozsudek soudu prvního stupně doručen náhradním způsobem. Ust. §47 odst. 2 o.s.ř. nehovoří o tom, že by takováto písemnost mohla být považována za doručenou po jediné učiněné výzvě poštovním úřadem. Dle citovaného ustanovení písemnost má být doručena do vlastních rukou v místě, kde se adresát zdržuje, čímž stěžovatel v jistém smyslu naznačuje, že se v okamžiku doručování nezdržoval na adrese doručování.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu, že jeho odvolání bylo opožděné, a to právě s ohledem na to, že mu neměl být nikdy doručen rozsudek soudu prvního stupně.
Poněvadž běh lhůty k podání odvolání počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, správný závěr o odmítnutí odvolání jako opožděného zahrnuje logicky i nutnost zjištění, že rozsudek byl účastníku doručen řádně; jen řádné doručení má za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, počne běžet odvolací lhůta. Posouzení, zda je v konkrétním případě tato podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2000, "nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl."
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text "nebyl-li adresát písemnosti,..., zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje,..."). Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. již příloha 5 vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovního řádu), ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen "poštovní řád").
Současně platí, že doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou: potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Tedy, důsledkem toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je povinnost účastníka, který tvrdí oproti údajům uvedeným v doručence opak (že stanovený postup doručování dodržen nebyl nebo že se adresát v místě doručování nezdržoval), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na účastníkovi tedy spočívá tzv. důkazní břemeno. Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti vyžadované přílohou 5. poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20.
Dle bodu 18. přílohy 5 poštovního řádu platí, že "Nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, zanechá mu v odevzdacím místě tiskopis pošty "Výzva" s upozorněním, že mu přijde doručit písemnost znovu v den a hodinu na tomto tiskopise uvedenou. Nemá-li adresát domovní schránku, zanechá mu doručovatel výzvu v odevzdacím místě jiným vhodným způsobem, například ji upevní na vstupních dveřích do bytu nebo na vhodném místě pracoviště, o jejím zanechání pak podle možností vyrozumí sousedy nebo osoby zaměstnané na pracovišti a požádá je, aby na ni adresáta upozornil. Na doručence vyznačí doručovatel poznámku "Výzva na .....", kterou doplní otiskem denního razítka a svým podpisem." Dle bodu 19. přílohy 5 poštovního řádu "Nevyhoví-li adresát výzvě, uloží doručovatel písemnost i s doručenkou na poště nebo u místního národního výboru, adresáta o tom uvědomí tiskopisem pošty "Vyrozumění" a den uložení zásilky vyznačí na doručence. Převzetí písemnosti si nechá národním výborem potvrdit." Dle bodu 20. přílohy 5 poštovního řádu "Písemnosti se i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li se adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty."
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst.2 , §204 odst. 1 a §218 odst.1 písm.a) o. s. ř. přímo ze spisu (z doručenky v něm založené), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání ( §214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ).
V daném případě doručenka zásilky pošty - jejíž obsah byl označen jako "12 C 5/94 ROZS" (tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně) - připojená na str. 80 spisu podává, že na ní byla do prostoru vyznačeném "Výzva dne ..." vyznačena poznámka "20/11/98", která byla doplněna otiskem denního razítka a podpisem pracovníka. Byla tak naplněna podmínka, aby na doručence vyznačil doručovatel poznámku "Výzva na .....", kterou doplní otiskem denního razítka a svým podpisem. Byla též naplněna podmínka dle bodu 19. přílohy 5 poštovního řádu, neboť do prostoru označeném jako "Písemnost uložena dne" byla uvedena poznámka "23/11/98" , doplněná podpisem pracovníka pošty. Rovněž byl dodržen postup dle bodu 20. přílohy 5 poštovního řádu, neboť doručenka obsahuje otisk razítka "Zpět nevyzvednuto", pod tím otisk denního razítka s datem 9.12.98 a podpis pracovníka pošty. Stran zákonné podmínky, že se adresát v místě doručení musí zdržovat, aby bylo náhradní doručení účinné, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu a na obsah spisu; stěžovatel byl totiž vyzván obvodním soudem, aby mu sdělil, kde se zrdžoval v době od 3. 6. 1998 do 23. 1. 998, na jaké adrese, a pokud změnil bydliště (bylo doručováno na adresu Za poštou 2, Praha 10, kterou stěžovatel uváděl i ve svých písemnostech adresovaných soud, srov. např. jeho podání ze dne 19.5.1997), kdy nahlásil změnu bydliště a proč ji neoznámil soudu. Stěžovatel se však k tomuto dotazu nijak nevyjádřil, proto - s ohledem na výše uvedenou povahu doručenky jako veřejné listiny a z ní pramenícího důkazního břemena stěžovatele - lze její obsah, rovněž stran naplnění podmínky, že se adresát v místě doručování zdržoval, považovat za pravdivý (nebyl prokázán opak).
Vzhledem k tomu nevzniká důvodná pochybnost, že náhradní doručení bylo provedeno řádně za podmínek stanovených poštovním řádem a v souladu s §47 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na tato zjištění bylo možné spolehlivě prokázat, že napadený rozsudek byl stěžovateli řádně doručen a nabyl právní moci. Tudíž závěru, že podané odvolání proti rozsudku je opožděné, nelze ničeho, mající nejen ústavněprávní rovinu, ale též rovinu jednoduchého práva, vytknout.
Stejně tak nelze shledat žádné protiústavní pochybení ohledně závěru soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, dle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - s ohledem na to, že rozhodnutí ve věci samé bylo pravomocné a žalobce sice byl ve věci samé převážně procesně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly - bylo jím jako věcně správné potvrzeno.
Pokud stěžovatel namítal, že soud prvního stupně mu nedoručil žádnou obsílku k soudnímu jednání, které se mělo konat dne 25. 6. 1998 a uskutečnilo se v nepřítomnosti stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že se jedná o námitku směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které však stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl, tudíž Ústavní soud se jí nemohl věcně zabývat (stejně se jí tak nemohl zabývat odvolací soud, neboť se z důvodu opožděnosti odvolání nezabýval meritem věci). I kdyby jej však v petitu napadl, tato části ústavní stížnosti by byly nepřípustná, neboť tím, stěžovatel podal opožděné odvolání, nevyčerpal ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu