ECLI:CZ:US:2007:2.US.482.04.1
sp. zn. II. ÚS 482/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem, se sídlem Veleslavínova 9, Plzeň, směřující proti rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-1/C-246-2004, a č. j. SCPP-1869-2/C-246-2004, a rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie Bruntál, ze dne 29. prosince 2003, č. j. SCPP-1066/OV-II-2003, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, a J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem, se sídlem Veleslavínova 9, Plzeň, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 6. srpna 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie Bruntál, ze dne 29. prosince 2003, č. j. SCPP-1066/OV-II-2003, kterým jí bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti deset let, dále rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-1/C-246-2004, kterým nebylo vyhověno její žádosti o prominutí zmeškání lhůty, a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-2/C-246-2004, kterým bylo její odvolání pro opožděnost zamítnuto. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5, čl. 32 odst. 1, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (dále jen "Protokol"), a čl. 10 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt").
Z části vyžádaného spisu účastníka řízení, č. j. SCPP-1869-246-2004, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Plzeň, odboru pátrání kontroly pobytu, oddělení kontroly pobytu, ze dne 13. května 2002, č. j. SCPP-286/PL-OPK-1-2002, bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 3 roky, tj. do 13. května 2005. Stěžovatelka je v tomto rozhodnutí označena jako I. K. Správní orgán rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka při zadržení dne 11. května 2002 nepředložila cestovní doklad a v té době pobývala, po vypršení platnosti jí uděleného víza, na území České republiky neoprávněně.
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie Bruntál, ze dne 29. prosince 2003, č. j. SCPP-1066/OV-II-2003, bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti deset let, tj. do 29. prosince 2003. Stěžovatelka je v tomto rozhodnutí označena jako I. G. Bylo to odůvodněno tím, že si stěžovatelka po vydání shora uvedeného správního rozhodnutí nechala změnit své příjmení K. na G., a poté požádala na zastupitelském úřadě České republiky v Kyjevě o vízum za účelem pozvání, a po uplynutí jeho platnosti o vízum za účelem podnikání, a na jeho základě pobývala v tuzemsku od 21. října 2003. Tímto jednáním měla stěžovatelka opakovaně porušit právní předpisy a mařit výkon správního rozhodnutí. Přitom správní orgán nezjistil žádné závazky a pohledávky v tuzemsku, pro něž by toto rozhodnutí nepřiměřeně zasahovalo do jejího soukromého nebo rodinného života.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Potvrdila všechny skutečnosti, které vedly k vydání napadeného správního rozhodnutí. Namítala však, že již od ledna 2002 udržovala vážnou známost s vedlejším účastníkem řízení, a po rozvodu se svým bývalým manželem V. V. K. přicestovala na území České republiky s cílem uzavřít s vedlejším účastníkem řízení sňatek. K uzavření sňatku došlo v předem plánovaném termínu dne 31. prosince 2003. Z toho vyvozovala ve správním vyhoštění nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Zároveň stěžovatelka požádala o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, která marně uplynula 5. ledna 2004 s tím, že se jí ve lhůtě pro podání odvolání nepodařilo spojit s žádným advokátem, a po vycestování dne 2. ledna 2004 se podstatně zhoršil zdravotní stav, který vyústil v hospitalizaci a následné domácí léčení. Proto nebyla schopna vyhledat právní pomoc ani na Ukrajině.
Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-1/C-246-2004, nebylo žádosti o prominutí zmeškání lhůty vyhověno s tím, že k podání odvolání zastoupení advokátem není nutné, přičemž je možné být zastoupen kýmkoliv. Dále bylo poukázáno na to, že léčba stěžovatelky začala až 18 dnů po skončení lhůty pro podání odvolání. Rozhodnutím, č. j. SCPP-1869-2/C-246-2004, pak bylo odvolání jako opožděné zamítnuto, neboť nebyly shledány důvody pro obnovu řízení nebo pro zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, poněvadž se stěžovatelka o svém sňatku s vedlejším účastníkem řízení při svém výslechu před správním orgánem vůbec nezmínila a skutkový stav byl tedy spolehlivě zjištěn. Závěrem odvolací správní orgán stěžovatelku poučil o možnosti podání žádosti o zrušení rozhodnutí k odstranění tvrdosti správního vyhoštění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty za značně necitlivé, formalistické a bez dostatečného zvážení důsledků, které nevyhovění žádosti má, tedy zásah do práva uzavřít manželství se svobodně zvoleným partnerem a založení rodiny s ním. Nesouhlasí s hodnocením překážek, pro které nemohla odvolání podat včas, neboť byla v té době rizikově těhotná. Byla proto v důsledku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a následných událostí ve velmi špatném zdravotním i psychickém stavu. To ovlivňovalo její racionalitu při neúspěšných pokusech opatřit si právní pomoc, a po příjezdu na Ukrajinu nejprve řešila svoje elementární existenční zajištění. Odvolací správní orgán nepřihlédl k tomu, že nevyhovění žádosti má pro stěžovatelku fatální důsledky, zatímco vyhovění má za následek pouze možnost řádného posouzení odvolání.
Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně stěžovatelka vytýká, že nerozhodl na základě všech zjištěných skutečností, protože při jejím výslechu byl přítomen i vedlejší účastník řízení (označený jako druh), který shodně se stěžovatelkou správní orgán o nastávajícím sňatku informoval. V protokolu tato skutečnost není uvedena, protože úředník provádějící výslech tuto skutečnost označil za irelevantní. Ke správnímu orgánu se přitom dostavila bez vyzvání a sama, protože pro nastávající sňatek potřebovala jako cizinka potvrzení o svém pobytu v tuzemsku. Proto rozhodnutí o vyhoštění, vydané krátce před plánovaným uzavřením sňatku s vedlejším účastníkem řízení, s nímž navíc očekávala narození dítěte, považuje za rozporné s jejími právy obsaženými v ústavním pořádku.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, odkázalo na odůvodnění svých rozhodnutí. Bylo zdůrazněno, že i přes opožděnost odvolání byl odvolací správní orgán povinen rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumat. K okolnostem sepisu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, sepsaného dne 29. 12. 2003, byl předložen úřední záznam, který o průběhu řízení sepsali přítomní policisté. Zásah do rodinných vazeb nelze považovat za nepřiměřený vzhledem k závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky, možnosti uskutečňovat tyto vazby v zahraničí, a skutečnosti, že syn stěžovatelky pobývá také v zahraničí.
Z úředních záznamů vypracovaných inspektory Policie České republiky, Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie Bruntál, dne 10. a 13.září 2004, Ústavní soud zjistil, že správním orgánem bylo již od začátku listopadu 2003 prováděno šetření ve věci pohybu a pobytu stěžovatelky v Moravském Berouně, a to za účelem zahájení řízení ve věci jejího správního vyhoštění. V průběhu řízení před tímto správním orgánem, kterému byl přítomen i vedlejší účastník řízení, stěžovatelka neuvedla, že hodlá uzavřít sňatek, ani nepožádala o vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu v tuzemsku. Posledně uvedenou žádost podala až dne 31. prosince 2003 na oddělení cizinecké policie v Olomouci.
Stěžovatelka ve svém podání rovněž uvedla, že proti oběma rozhodnutím, která jsou předmětem této ústavní stížnosti, z procesní opatrnosti podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Ústavní soud proto vyčkal, jak bude o žalobě rozhodnuto. Prvotní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který žalobu zamítnul, bylo v důsledku kasační stížnosti stěžovatelky, v níž namítla vady řízení spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů, zrušeno Nejvyšším správním soudem a Městskému soudu v Praze vráceno k dalšímu řízení. Kasační soud vyslovil pro soud nižšího stupně závazný právní názor ohledně nutnosti vypořádat se s navrženými důkazy. Městský soud v Praze v opakovaném řízení některé navrhované důkazy provedl a některé zamítl a odůvodnil proč. V tomto opakovaném řízení posléze rozhodl rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 6 Ca 378/2006-121, opět tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. května 2007. Proti tomuto rozsudku, jak vyplývá z ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, již nelze kasační stížnost podat.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně.
Stěžovatelka učinila předmětem soudního přezkumu mimo jiné rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-1/C-246-2004, kterým byla zamítnuta její žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Obecné soudy připustily věcný přezkum tohoto rozhodnutí, a proto rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 6 Ca 378/2006-121, který však stěžovatelka nenapadá. Z toho důvodu je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Stěžejní část argumentace stěžovatelky spadá do oblasti práva na ochranu rodinného života, konkrétně života stěžovatelky s vedlejším účastníkem řízení v manželství. V daném případě je pro posouzení věci zásadní nejen skutečnost odlišné státní příslušnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, ale i fakt, že manželství s vedlejším účastníkem řízení měla stěžovatelka v úmyslu uzavřít v době tohoto správního vyhoštění, a rozhodnutí o dalším správním vyhoštění, které nyní napadá, bylo vydáno před uzavřením manželství. Správní orgán prvého stupně totiž rozhodl dne 29. prosince 2003 a manželství bylo uzavřeno dne 31. prosince 2003, přičemž s ohledem na opožděnost podaného odvolání odvolací správní orgán musel vycházet z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. To bylo dáno tím, že se nezabýval odvoláním jako takovým, ale v souladu s §60 správního řádu jen s ohledem na případnou důvodnost obnovy řízení, anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, přičemž stěžovatelka evidentně netvrdila existenci nových, právně rozhodných skutečností nad shora popsaný rámec.
Právo na respektování existujícího manželského života tedy nemohlo být ze strany správních orgánů porušeno. Zbývá posoudit otázku, zda stěžovatelce svědčilo legitimní očekávání, že jí bude v tuzemsku vznik manželství s vedlejším účastníkem řízení umožněn, a z toho plynoucí legitimní očekávání na respekt k následnému společnému životu. V tomto ohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka sama vytvořila situaci, kdy nemohla mít v posuzovaném směru žádné legitimní očekávání, a to v souladu se zásadou vigilantibus non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.). Stěžovatelka si totiž musela být vědoma trvání předchozího správního vyhoštění, které jí neumožňovalo pobyt v tuzemsku za žádným účelem, tedy ani za účelem uzavření manželství s vedlejším účastníkem řízení. Na druhou stranu měla stěžovatelka možnost uzavřít sňatek kdekoliv v zahraničí, a to i v režimu zákona o rodině (§5, §7 odst. 2, §9), a poté měla možnost požadovat zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění k odstranění tvrdosti, neboť zákonné podmínky (pominutí důvodů jeho vydání a uplynutí poloviny doby platnosti) k takovému rozhodnutí v době skutečně uzavřeného manželství nepochybně byly dány. Stěžovatelka tedy svým vlastním postupem dovedla správní orgány k nutnosti upřednostnit legitimní veřejný zájem na dodržování právních předpisů, vztahujících se k pobytu cizinců, před respektováním jejího v budoucnu vzniklého manželského života. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou rozhodovací činnost, v níž opakovaně zdůraznil materiální relativnost základních práv a svobod s ohledem na základní práva a svobody jiných, resp. na legitimní veřejný zájem, tedy na nutnost uplatňovat při jejich kolizi princip proporcionality. Rozhodnutí správních orgánů lze z tohoto pohledu považovat za ústavně souladné.
Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul ústavní stížnost, a to v části, týkající se rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 3. června 2004, č. j. SCPP-1869-1/C-246-2004, pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, a ve zbývající části pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu