ECLI:CZ:US:2007:2.US.520.06
sp. zn. II. ÚS 520/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Vojena Gűttlera v právní věci navrhovatele L. F., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 21/522, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. 1 Co 332/2004-185, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části, kterou potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, čj. 31 C 55/97-129, v části, kterou byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci JUDr. M.i H. částku ve výši 150.000,- Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 55/97, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, čj. 31 C 55/97 - 129, byla stěžovateli uložena povinnost zaslat ve stanovené lhůtě žalobci JUDr. M. H. omluvný dopis ve znění, uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí, a zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč. Ve zbytku textu byla žádost o omluvu zamítnuta. Z odůvodnění plyne, že žalovaný neprokázal, že údaje, které zveřejnil o žalobci v deníku Špígl, týkající se mj. toho, že JUDr. H. byl spolupracovníkem státní bezpečnosti, z důvodu pozitivní lustrace odešel z vyšetřovací komise Federálního shromáždění a advokacie, zúčastnil se korupční aféry apod., jsou pravdivé. Soud měl za to, že uvedené údaje byly skutečně publikovány a bylo prokázáno, že tyto údaje jsou nepravdivé. Publikací těchto nepravdivých údajů došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, čj. 1 Co 332/2004-185, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že zamítl žalobu v části, jíž se domáhala zaslání omluvného dopisu dále uvedeného znění, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a sdílí i jeho právní závěr, že ze strany stěžovatele došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a to uveřejněnými tvrzeními, týkajícími se lustrace, korupce, propuštění kpt. M., obvinění ze závažného trestného činu, odvolání kpt. B. a valut. Pravdivost těchto tvrzení nebyla prokázána a tato tvrzení jsou pro jejich difamující obsah objektivně způsobilá zasáhnout práva žalobce, chráněná čl. 10 Listiny a §11 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "o.z.". Žalovaný pak za tato tvrzení nese odpovědnost ve smyslu §13 o.z. Vzhledem k tomu, že prostředek obrany dle posledně uvedeného ustanovení musí být přiměřený, a to i svým obsahem, požadovaná omluva nemohla být žalobci přiznána. Její navržené znění totiž není přiléhavé k neoprávněnému zásahu, neboť se sestává z reprodukce údajů, které byly o žalobci uveřejněny, včetně otázek formulovaných v článcích, omluva není logická a srozumitelná a ani po vypuštění nepřiléhavých částí by neměla logickou stavbu. Proto nebylo možno přiznat omluvu, na kterou by měl žalobce jinak nárok. Shodně se soudem prvého stupně však odvolací soud shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 5. 2006, čj. 30 Cdo 3162/2005-202, dovolání stěžovatele, které směřovalo toliko do potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve věci samé, jímž se stěžovateli ukládá zaplatit částku 150.000,- Kč a proti navazujícím výrokům o náhradě nákladů řízení, pro nepřípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Úvahy soudů obou stupňů ve vztahu k neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv žalobce, jeho rozsahu i určení míry přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, považoval za souladné s právní úpravou i judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatel napadá závěry vrchního soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že k neoprávněnému zásahu do práv žalobce uveřejněním tvrzení stěžovatele nedošlo. Nepravdivost těchto tvrzení dle stěžovatele nebyla jednoznačně zjištěna. I v případě, že některá tvrzení byla nepravdivá, nelze mít automaticky za to, že jsou objektivně způsobilá zasáhnout osobnostní práva žalobce. Zásah v daném případě nemohl přesáhnout určitou intenzitu, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Stěžovatel pouze uplatňoval své právo na svobodu projevu, přičemž zdůrazňuje, že šlo o vztah novináře, informujícího veřejnost o činnosti osoby veřejně činné s tím, že meze přijatelné kritiky jsou ve vztahu ke státním zaměstnancům, jednajícím v rámci výkonu svých veřejných funkcí, širší než ve vztahu k soukromým osobám. Čerpal přitom z důvěryhodných zdrojů. Obecné soudy se omezily na zkoumání pravdivosti uveřejněných tvrzení a nikoli na zkoumání jednotlivých dopadů, které zveřejnění těchto informací ve společnosti mělo. Zveřejněním předmětných článků neutrpěla jeho vážnost či důstojnost ve společnosti, neboť bylo-li by tomu tak, stěží by mohl vykonávat činnost advokáta. V daném případě nebyly splněny podmínky omezení jeho svobody projevu, zakotvené Listinou. Ani informace, ani vlastní úsudek stěžovatele, neměly takovou povahu, že by vybočily z mezí ochrany ústavně zaručené svobody projevu a práva šířit informace. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 156/99 a IV. ÚS 154/97, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Thoma v. Lucembursko.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nepravdivost jím zveřejněných tvrzení nebyla prokázána. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z námitek stěžovatele však neplyne, jak mělo být do jeho ústavních práv zasaženo. Soud prvého stupně provedl k otázce (ne)pravdivosti předmětných tvrzení řadu důkazů (listinné důkazy, výslech řady svědků, viz. č.l. 4 a 5 rozhodnutí), na základě nichž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by uvedená tvrzení byla pravdivá. Současně též uvedl, že stěžovatel coby žalovaný neposkytl soudu žádnou součinnost, nenavrhl žádný důkaz a nedostavoval se k jednání. Za dané situace tak nelze hovořit o zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, na němž především, jako na účastníku řízení, bylo, aby svá práva řádně hájil, k provedeným důkazům se vyjadřoval a navrhoval též důkazy na podporu svých tvrzení. Závěr obecného soudu o tom, že daná tvrzení nejsou pravdivá, není v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a Ústavní soud tak neshledal žádný důvod jej v tomto směru zpochybnit.
Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek stěžovatele tedy nutno vyjít ze závěru, že otištěná tvrzení o JUDr. H., byla tvrzeními nepravdivými. Stěžovatel se domnívá, že i pak byla zasažena jeho ústavně garantovaná práva a svobody, zejm. svoboda projevu, neboť nelze mít automaticky za to, že nepravdivá tvrzení jsou bez dalšího způsobilá zasáhnout do osobnostních práv. Stěžovatel má zjevně za to, že v projednávaném případě nebyl jeho zásah do osobnostních práv JUDr. H. v podobě uveřejnění nepravdivých tvrzení, citovaných ve výroku napadeného rozhodnutí městského soudu, natolik intenzivní, že by jej nebylo možno tolerovat, a to zejména s přihlédnutím k postavení dotčeného jakožto osoby veřejně činné a stěžovatele jako novináře.
Podle §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Obecné soudy při interpretaci cit. ustanovení v projednávané věci dovodily, že nepravdivá tvrzení nebo obvinění, případně zkreslený či jinak difamující výrok, který zasahuje do chráněných osobnostních práv, jsou neoprávněným zásahem do osobnostních práv dotčeného. Nepravdivá tvrzení, otištěná stěžovatelem, jsou objektivně způsobilá přivodit závažnou újmu na cti a důstojnosti žalobce. Tento výklad je souladný s dosavadní judikaturou i teorií (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cdon 24/95 či 28 Cdo 2194/2002, nebo Švestka a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, str. 135). Se stěžovatelem lze obecně souhlasit, že ochrana určitých osob tzv. veřejného zájmu je z povahy věci omezenější, neboť širší informace o činnosti a aktivitách těchto osob, souvisejících s jejich veřejným působením, odpovídají veřejnému zájmu [srov. např. Švestka a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, str. 103; obdobně např. i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Feldek v. Slovenská republika, 2001: "Navíc jsou hranice přípustné kritiky širší vůči politikovi jako takovému než vůči soukromé osobě. Na rozdíl od té se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje podrobnému zkoumání svých slov a činů novináři i širokou veřejností, a musí proto projevovat větší míru tolerance (viz Lingens proti Rakousku, 1986, a Incal proti Turecku, 1998)."]. Neoprávněnost zásahu je v takovém případě nutno posuzovat též s ohledem na zabezpečení priority veřejných zájmů. Nicméně ani jistá větší či menší exponovanost osoby, o níž jsou zveřejňovány informace, přirozeně neústí v právo zveřejňovat jakékoli informace, tím méně informace ve společnosti evidentně difamující (jak již bylo výše zmíněno, týkala se spolupráce s StB, pozitivní lustrace, účasti na korupční aféře apod.). Nelze dovodit jakýkoli veřejný zájem na seznámení se s nepravdivými informacemi, zjevně snižujícími důstojnost osoby, k níž se váží. Odpovědnost podle §11 a násl. o.z. je přitom odpovědností objektivní. Nezávisí tedy na tom, že se stěžovatel domníval, že čerpal z důvěryhodných zdrojů. Rozhodné jde, zda předmětná tvrzení jsou objektivně způsobilá zásahu do chráněných práv, k čemuž v projednávaném případě zjevně došlo. Svoboda projevu, jíž se stěžovatel dovolává, je ústavně garantovaná, nicméně její výkon nesmí zasahovat do práv a svobod jiných. V projednávaném případě byla zjevně zneužita k újmě na ústavně zaručených právech jiného a v takovém případě pochopitelně nemůže požívat ústavněprávní ochrany.
V projednávaném případě tak Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy při interpretaci a aplikaci ustanovení §11 o.z. jakkoli vybočily z mezí ústavnosti. Jimi zastávaný výklad je ústavně konformní a není jím zasaženo do práv a svobod stěžovatele, včetně svobody projevu. Neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu