ECLI:CZ:US:2007:2.US.523.06.1
sp. zn. II. ÚS 523/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele města Klatovy, se sídlem nám. Míru 62/I, Klatovy, zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, se sídlem Kpt. Jaroše 110, Klatovy, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 7 C 36/2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 56 Co 236/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2185/2005, za účasti Okresního soudu v Klatovech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 36/2002, z něhož zjistil následující:
Stavební bytové družstvo v Klatovech (dále jen "žalobce") se žalobou proti stěžovateli domáhalo určení, že vlastníkem specifikovaných parcel je Česká republika. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 7 C 36/2002, žalobě vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 56 Co 7/2003, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že vzhledem k petitu by účastníkem předmětného řízení měla být i Česká republika a soud prvého stupně měl podle jeho názoru v tomto směru žalobce poučit. Dále soudu uložil, aby posoudil dopad ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o přechodu majetku na obce"), na souzenou věc, a odkázal přitom na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Konečně soudu uložil, aby se zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou vydržení. Na základě návrhu stěžovatele v dalším řízení vystupovala na straně žalované i Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 7 C 36/2002, žalobě znovu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, že stěžovatel je vlastníkem specifikovaných objektů bydlení, které jsou vybudovány na předmětných parcelách, přičemž jako vlastník těchto parcel je v katastru uveden stěžovatel. Vlastnické právo k těmto parcelám stěžovatel nabyl na základě zákona o přechodu majetku na obce. Otázku, zda stěžovateli svědčí naléhavý právní zájem na určení, soud vyřešil kladně. Posouzení předmětného právního vztahu má konkrétní nepochybné právní důsledky pro právní postavení žalobce. Předně soud poukázal na nové znění ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle něj se ukládá příslušným organizačním složkám převést pozemek, tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva, bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového družstva, čímž dal zákonodárce jasně najevo zájem, aby družstva mohla převádět spolu s vlastnictvím k bytovým jednotkám i příslušné části pozemku. Žalobci tak podle názoru soudu naléhavý právní zájem svědčí. V této souvislosti odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která se na tomto závěru ustálila. Dále se soud zabýval tím, zda v posuzované věci byly splněny podmínky pro přechod majetku ve smyslu zákona o přechodu majetku na obce. Zaměřil se přitom na posouzení, zda ve smyslu §1 odst. 1 zákona obec ke dni účinnosti zákona s předmětnými parcelami hospodařila. Dospěl k závěru, že stěžovatel ke dni účinnosti zákona s předmětnými pozemky nehospodařil. Námitku vydržení soud posoudil tak, že stěžovatel vlastnické právo nevydržel, neboť ke dni podání žaloby vydržecí doba neuplynula.
Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 56 Co 236/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2185/2005, dovolání odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem. Tvrdí, že účelem podání určovací žaloby je mimo jiné nastolení budoucí jistoty v právních vztazích. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. Domnívá se, že stěžovatel není subjektem povolaným k tomu, aby "mohl někoho informovat o vlastnickém právu třetích osob". Získání vlastnictví předmětných pozemků stěžovatelem se fakticky v právní ani ekonomické sféře stěžovatele nemůže projevit. Stěžovatel bude ve vztahu k předmětným pozemkům pouhým prostředníkem - pokud mu vlastnictví svědčit bude, vlastnictví bezúplatně převede, pokud mu svědčit nebude, vlastnictví nepřevede. Právní a ekonomický efekt však nastává u třetích osob - u nájemců - nikoli u stěžovatele. Dále namítá, že nebylo přihlédnuto k námitce promlčení. Nesouhlasí s argumentem použitým obecnými soudy, že vlastnické právo se nepromlčuje. Tvrdí, že právo stěžovatele žádat soud o vydání deklaratorního rozhodnutí v posuzované věci se promlčuje.
Konečně stěžovatel nesouhlasí s posouzením počátku běhu lhůty k vydržení, který je obecnými soudy datován od podání podnětu k zápisu pozemků do katastru záznamem, tedy dnem 21. 3. 1994. Počátek běhu vydržecí lhůty nelze vázat pouze k datu podání žádosti, neboť tento úkon je spíše završením celého procesu přechodu majetku. Zákonem stanovená jednoroční lhůta je toliko lhůtou pořádkovou a nemá vliv na účinnost nabytí vlastnictví, k němuž došlo k datu účinnosti zákona.
Podle názoru stěžovatele měla být poskytnuta ochrana jeho legitimnímu očekávání, že nedojde ke změně existujícího právního stavu, který katastrální úřad akceptoval.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatňoval v předchozím řízení. Ústavní soud ve své stabilní judikatuře zdůrazňuje, že otázka posouzení a výkladu podústavního práva zásadně přísluší obecným soudům, resp. v prvé řadě soudům nejvyšším. Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence zasahovat. Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěly. Polemizuje se závěry, týkajícími se aktivní legitimace stěžovatele k podání předmětné určovací žaloby, námitky promlčení stěžovatelova nároku a posouzení počátku běhu lhůty k vydržení. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
K otázce aktivní legitimace žalobce k podání předmětné určovací žaloby lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k ní. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77/2002, vysvětlil, že ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Sporný právní vztah nebo sporné právo může mít dopad do právní sféry třetí osoby nejen v případě, kdy vymezení práv a povinností této osoby je závislé na tom, jak bude rozhodnuto o určovací žalobě, ale též tehdy, jestliže vyhovění určovací žalobě by mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97). Takové vymezení aktivní věcné legitimace pro podání určovací žaloby je třeba mít na zřeteli i v této věci, neboť vyřešení otázky vlastnictví pozemků ovlivní právní postavení žalobce. Právní relevance mezi stavbou na předmětných pozemcích, kterou vlastní žalobce, a předmětnými pozemky, o jejichž vlastnictví vznikl spor, je zcela zřejmá. Vzhledem ke znění zákona č. 219/2000 Sb. by měl žalobce při potenciálním úspěchu ve sporu otevřenu cestu k bezúplatnému nabytí předmětných pozemků do svého vlastnictví. Po vyřešení otázky vlastnictví pozemků bude mít žalobce mimo jiné postaveno najisto, se kterým subjektem má o pozemcích pod stavbami, které vlastní, jednat. Podle ustálené judikatury soudů má určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. preventivní charakter. Má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Žalobce neměl k dispozici jiný právní nástroj, kterým by se domohl vyjasnění zpochybněného postupu přechodu majetku státu. Obecné soudy tak naléhavý právní zájem posoudily v souladu s ustálenou judikaturou a Ústavní soud nemá důvod jejich postupu cokoli vytýkat.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právě Nejvyšší soud zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sjednocuje judikaturu v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelem zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), na předmětnou problematiku nedopadá. Ústavní soud v něm předně konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Jinými slovy se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V posuzované věci se však jedná o narovnání právních vztahů, přičemž ke zpochybňované změně ve vlastnictví došlo až po roce 1991.
Na výše uvedené argumenty je namístě odkázat i ohledně námitky promlčení. Odvolací soud k této problematice mimo jiné uvedl, že stěžovatel se vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy platně nestal. V řízení vystupuje jako subjekt omylem figurující v katastru nemovitostí, předmětná námitka mu proto nepřísluší. Nad rámec uvedeného lze dodat, že stěžovatel tento svůj argument neuplatnil v rámci svého dovolání a Nejvyšší soud se jím proto nezabýval. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti se jím proto dále nemůže zabývat ani soud ústavní.
K otázce vydržení pozemků stěžovatelem obecné soudy vyšly z ustanovení §129 a §130 obč. zák. Podle prvého z nich je držitelem ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní nebo vykonává právo pro sebe. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by po dobu deseti let zpětně ode dne podání žaloby s předmětnými pozemky fakticky nakládal jako s vlastními. Svou vůli s pozemky "nakládat jako s vlastními, resp. dobrou víru k vydržení" (§130 obč. zák.) stěžovatel podle názoru obecných soudů projevil až dne 21. 3. 1994, kdy podal žádost o zápis (jednoroční lhůta ve smyslu §8 zákona o přechodu majetku na obce přitom uplynula dne 24. 5. 1992). Po celou dobu, běžící od data účinnosti zákona (24. 5. 1991) do data podání žádosti (21. 3. 1994), ponechal tedy stěžovatel zcela otevřenu klíčovou otázku vymezení předmětného majetku i otázku, zda se na předmětné pozemky zákon o přechodu majetku na obce vůbec vztahuje. Za tohoto stavu by po naznačenou dobu mohla vydržecí doba běžet i jinému subjektu než stěžovateli a pokud by zcela hypoteticky žádost stěžovatel podal s ještě větším zpožděním, mohla i jinému subjektu uběhnout. Existenci všech podmínek zákona o přechodu majetku na obce před provedením zápisu katastrální úřad nezkoumal. Jejich splnění může podle platné právní úpravy (zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) prověřit pouze soud. Právním závěrům obecných soudů nelze ani v této otázce z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Pokud jde o údajné dotčení principu legitimního očekávání, že ustálené majetkové vztahy nebudou měněny, Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci G. a G. a P. a Polacková proti České republice, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Za legitimní naději nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníka, že v řízení o určení vlastnického práva žalobnímu návrhu směřujícímu proti němu nebude vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. Tvrzení o porušení principu legitimního očekávání tedy nelze v posuzované věci považovat za případné.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu