ECLI:CZ:US:2007:2.US.542.05
sp. zn. II. ÚS 542/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Č. T. a Ing. J. T.,zast. JUDr. Ladislavem Řípou, advokátem, sídlem Šafaříkova 276, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2936/2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. 28 Co 382/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 6 C 401/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody dle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), a proto se domáhají jejich zrušení.
Ústavní stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí, že Okresní soud v Nymburku usnesením ze dne 29. 3. 2004, č. j. 6 C 401/2002-31, zamítl návrh (nyní žalobu) na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 35/95 a pravomocně skončeného rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 24. ledna 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č. j. 28 Co 252/2001-155, jimiž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí dílu "a" stavební parcely č. 17/1 v O. o výměře 298 m2, který se dle geometrického plánu č. 75-145/93 z 30. 11. 1993 odděluje ze stavební parcely č. 17/1 a slučuje do stavební parcely č. 17/2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 665 pro obec a katastrální území O. s tím, že žalobkyně užívala celý oplocený pozemek, chovala se k němu jako vlastník, do jejího užívání nikdo nikdy nezasahoval a nebyly stížnosti na to, že by užívala něco, co jí nepatří. V potvrzujícím rozsudku soudu I. stupně pro posouzení dobré víry žalobkyně odvolací soud považoval za rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, a to "že žalobkyně pozemek oplotila hned po uzavření kupní smlouvy v r. 1974 a plot nechala postavit v místě, kde po odkrývce zeminy zjistila pozůstatky původního plotu, přičemž stavba plotu proběhla s vědomím tehdejšího MNV v O. a že žalobkyně koupila a zaplatila v r. 1974 i část zemědělské usedlosti, která se nachází na sporném pozemku". Znalec K., který prováděl oceňování zemědělské usedlosti, zjistil, že její větší část se nachází na sporném pozemku. Odvolací soud dále vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně vždy měla a doposud má přístup do části nemovitosti pouze ze sporného dílu "a" pozemku č. 17/1. Ze znaleckého posudku Ing. L. Č. z 11. 1. 2002 k leteckým snímkům z roku 1963, 1974 a 1983, pořízeným Vojenským topografickým ústavem v D., který žalovaní předložili k žalobě na obnovu řízení s tím, že jej nemohli bez své viny použít v původním řízení a může pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, soud zjistil, že na snímku z 28. 7. 1974 oplocení stavební parc. č. 17/2 odpovídá stavu podle pozemkového katastru z roku 1950, na snímku z 26. 5. 1977 oplocení dílu "a" není, díl "a" ještě nebyl oplocen, i když byl užíván jinak než zbytek dvora na stavební parc. č. 17/1, a na snímku z 26. 7. 1983 plocha užívání spojená s parc. č. 17/2 je v roce 1983 již 421 m2 a v rámci oplocení. Žalovaní (stěžovatelé) v souvislosti s žádostí o poskytnutí úvěru si v říjnu 2001 nechali vypracovat znalecký posudek a poté také požádali o zaměření nemovitostí, kdy, jak tvrdí žalovaní, bylo zjištěno, že část pozemku parc. č. 17/1, označená jako díl "a", není a nikdy nebyla užívána žalobkyní, ale naopak vlastníky pozemku parc. č. 99, tato část se nachází i za domem č. p. 153 v O. a proto žalobkyně tuto část pozemku parc. č. 17/1 nemohla vydržet. Tato zjištění z geodetických podkladů, které do té doby měli, nevyplývala. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že pokud jde o letecké snímky, žaloba nebyla podána v tříměsíční zákonné lhůtě a kontrolní měření provedené Ing. Č. nemůže přivodit pro žalované příznivější rozhodnutí ve věci, neboť "po porovnání s geometrickým plánem č. 75-145/93 založeným na č. l. 36 přílohového spisu 4 C 35/95 je zřejmé, že se jedná o stále stejný díl "a", který se nachází před částí zemědělské usedlosti, kterou koupila a zaplatila žalobkyně v roce 1974 a do které má přístup právě z dílu "a" pozemku č. 17/1".
Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho posouzením věci. Dodal, že důkaz leteckými snímky, které si žalovaní objednali v průběhu řízení před soudem prvního stupně a které měli k dispozici až v průběhu odvolacího řízení, v řízení před soudem prvního stupně nenavrhli a odvolací soud tento důkaz posoudil jako nový podle §205a občanského soudního řádu (dále "o.s.ř.") a pro nadbytečnost jej zamítl. Neprovedení takového důkazu pak nemůže podle názoru odvolacího soudu odůvodňovat obnovu řízení. Geometrický plán Ing. Č. je důkazem, který žalovaní bez své viny nemohli použít, na právním posouzení věci by však nic nezměnil, protože z něj nevyplývají jiné skutečnosti, než ty, které jsou zjistitelné z geometrického plánu č. 785-145/93 z 30. 11. 1993, proti němuž žalovaní nevznesli žádné námitky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud konstatuje, že byť ústavní stížnost směřuje vůči rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, týkajících se návrhu na obnovu řízení, podstatnou část ústavní stížnosti tvoří argumentace směřující proti rozhodnutím obecných soudů, vůči nimž se stěžovatelé domáhali obnovy řízení. Touto částí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť uvedená rozhodnutí obecných soudů nebyla ústavní stížností napadena. K tomu však Ústavní soud dodává, že jejich ústavní konformita byla již Ústavním soudem přezkoumána, neboť ústavní stížnost stěžovatelů proti nim byla dne 27. 1. 2005 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná pod sp. zn. I. ÚS 654/04.
Ve vztahu k napadeným usnesením okresního a krajského soudu stěžovatelé v podstatě toliko vyslovují nesouhlas s tím, že letecké snímky mohli předložit v průběhu dlouholetého řízení ve věci samé. Jedná se o důkaz, který stěžovatelé navrhovali provést, přičemž se mělo jednat o důkaz, který nemohli bez své viny použít v původním řízení, neboť Krajský soud v Praze při řízení konaném dne 9. 10. 2001 návrh na doplnění dokazování leteckými snímky zamítl s odůvodněním, že skutkový stav byl zjištěn úplně a jde o důkaz nadbytečný. Stěžovatelé považují za naprosto nepřijatelné, aby při řízení o povolení obnovy řízení byl tento důkaz odmítnut, když jeho provedení samotné soudy původně zamítly. Tedy, podstatou námitek stěžovatelů vůči napadeným usnesením okresního a krajského soudu je jejich nesouhlas se závěrem soudů, že důvodem obnovy nemohl být důkaz stěžovatelů leteckými snímky.
Jedná se proto o otázku ústavní konformity interpretace a aplikace ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v dané věci, které upravuje důvody obnovy řízení.
Ústavní soud k citované námitce stěžovatelů uvádí, že jak zjistil, v daném případě stěžovatelé navrhovali provedení důkazu leteckými snímky, jehož provedení se domáhali již v původním řízení (v řízení před odvolacím soudem), ale odvolací soud tento důkaz posoudil jako nový podle ust. §205a o.s.ř. a současně jej pro nadbytečnost zamítl. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil právní názor, že nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení [dle ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení a nebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tu naopak o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/97; srov. ale též obdobnou judikaturu obecných soudů, např. R 19/75 či usnesení Nejvyššího soudu v dané věci). Přitom vzhledem k tomu, že stěžovatelé toliko nesouhlasí s postupem soudů, které se uvedeným právním názorem řídily v napadených rozhodnutích, nelze než námitku stěžovatelů odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o druhý navrhovaný důkaz, tj. důkaz kontrolním měřením (znaleckým posudkem) Ing. Č., o kterém soudy uvedly, že byť je důkazem, který bez viny ve smyslu ust.. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nemohli použít, zároveň však jde o důkaz, který by nemohl přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, Ústavní soud uvádí, že soudy takový svůj závěr logicky a celkově přesvědčivě odůvodnily a Ústavnímu soudu - coby nikoli jim soudu nadřízeném - jejich úvahy nepřísluší přehodnocovat. Ostatně ani stěžovatelé stran posouzení takového důkazu soudy nic konkrétního nenamítali.
Ústavní soud tedy konstatuje, že závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích okresního a krajského soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jehož přípustnost je založena na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval (např. II. ÚS 2/98, III. ÚS 181/95), že pokud Nejvyšší soud takové podané dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným způsobem. Ústavní soud se v této otázce řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti dovolacího soudu a ingerence Ústavního soudu by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by došlo ze strany Nejvyššího soudu k zjevné svévoli či jinému podobnému excesu.
Dovolací soud svým povinnostem, z pohledu výše uváděných požadavků ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, dostál, přičemž zcela přesvědčivě uvedl, proč rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s běžným rozhodováním soudů v řízení o povolení obnovy řízení a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného. K otázce předložené stěžovateli v dovolání - též v ústavní stížnosti, tedy otázkou možné subsumpce navrhovaného důkazu leteckými snímky pod ust. §228 odst. 1 písm.a) o.s.ř. - odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, jejíž právní názor též citoval (který, jak je uvedeno výše, Ústavní soud považuje za ústavně konformní).
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelů nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh stěžovatelů usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu