ECLI:CZ:US:2007:2.US.553.06.1
sp. zn. II. ÚS 553/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného advokátem Mgr. Milošem Znojemským, se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 10 To 143/2006, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí obecného soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil následující:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 6 T 4/2006, uznal stěžovatele vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku, ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona mu uložil, aby dle svých možností a schopností nahradil škodu způsobenou svou trestnou činností, a uložil mu povinnost nahradit poškozené B. J. škodu ve výši 8.996,- Kč. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil dne 14. 5. 2005 kolem 11.15 hodin v Hradci Králové, před domem čp. 1286 na ulici Selicharova, na parkovišti pro motorová vozidla, když nezjištěným předmětem poškrábal lak u osobního motorového vozidla značky Nissan Micra stříbrné metalízy, RZ 2H3 2480, takže na předních levých dveřích u řidiče vznikla rýha v délce 80 cm a na předním levém blatníku v délce 20 cm, a způsobil tak MUDr. B. J. škodu ve výši nejméně 8.300,- Kč.
Proti všem výrokům rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 10 To 143/2006, napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušil a při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené B. J. částku 8.300,- Kč na náhradu škody. Se zbytkem nároku soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Pochybení spatřuje zejména v důkazním řízení. Obecným soudům vytýká, že své úvahy o jeho vině dovozuje toliko z nepřesných výpovědí poškozené B. J. a svědkyně J. N. Podle názoru stěžovatele si jejich výpovědi navzájem odporují a jsou podle něj dány důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti. Připomíná, že poškozená J. uvedla, že v době, kdy okolo vozidla prošel stěžovatel, údajně hodlala s vozidlem odjet, zatímco svědkyně N. ve své výpovědi uvedla, že poškozená J. s vozidlem přijela a následně okolo vozidla prošel stěžovatel. Rozpor spatřuje i ohledně uváděné vzdálenosti, v jaké se stěžovatel od vozidla nacházel v době, kdy poškozená z vozidla vystoupila. Vzhledem k těmto nesrovnalostem se stěžovatel domnívá, že se poškozená a svědkyně "na něj domluvily", neboť byl údajně obyvateli domu, kde obě bydlí, podezírán, že vypouští pneumatiky zaparkovaných vozidel. Stěžovatel však od počátku tvrdí, že se popsaný děj neudál, neboť k činu neměl žádný důvod, a že ani nevěděl, komu vozidlo patří. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu, podle níž za předpokladu, že je obžalovaný usvědčován svědectvím jen několika osob, je nutno brát zřetel na všechny dílčí okolnosti jimi uváděné, zejména na skutečnost, zda nevypovídají protichůdně. Nesprávným zhodnocením výpovědí obecnými soudy se stěžovatel cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces. Domnívá se, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
Stěžovatel závěrem připomíná, že nalézací soud kladl svědkyni N. poté, co zodpověděla otázky státní zástupkyně a obhájce stěžovatele, doplňující dotazy směřující k problematice, zda vozidlo na parkoviště přijelo a jak daleko se stěžovatel od poškozené nacházel v době jejího vystoupení z vozidla. Tyto otázky stěžovatel považuje za návodné, a tudíž za nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků o vině a trestu a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení.
Při zjišťování skutkového stavu nalézací soud provedl celou řadu důkazů, zejména výslech svědkyně J. a N., listinné důkazy a znalecký posudek z oboru ceny a odhady motorových vozidel. Stěžovatel obdobně jako v odůvodnění svého odvolání i v ústavní stížnosti svou argumentací usiluje o zpochybnění výpovědí dvou uvedených svědkyň. Ústavní soud i s ohledem na výše uvedenou zásadu volného hodnocení důkazů obecnými soudy nemá důvod znovu připomínat jejich podrobný výklad, osvětlující, z jakých důvodů obecné soudy výpovědi uvedených dvou svědkyň považovaly za věrohodné a usvědčující. Lze připomenout, že jejich výpovědi se bez jakýchkoli pochybností shodovaly v údajích, týkajících se stěžovatelova příchodu k vozidlu od zadní části, vystoupení svědkyně J. z vozidla, nepřerušené chůze stěžovatele i ohledně oblečení stěžovatele, které obecné soudy považovaly za podstatné. Stěžovatelem znovu namítané nesrovnatelnosti obecné soudy zhodnotily jako nevýznamné a odvolací soud se k námitce stěžovatele zabýval i okolnostmi, které mohly naznačené nepřesnosti ve výpovědích způsobit. Odvolací soud se dále vyjadřoval i k dotazům dodatečně kladeným svědkyni N. nalézacím soudem za účelem objasnění otázek, od jakého okamžiku tato svědkyně skutkový děj skutečně svými smysly vnímala, zda vozidlo na parkoviště přijelo a jak daleko byl stěžovatel od poškozené v době vystoupení poškozené z vozidla. Dotazy směřující k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů zákon připouští (§101 odst. 3 trestního řádu), nelze je tudíž považovat za nepřípustné. Logicky vyznívá i závěr odvolacího soudu, že jisté odlišnosti ve výpovědích svědkyň by svědčily spíše o absenci jejich domluvy za účelem křivého nařčení stěžovatele. Za této situace nelze považovat za případný stěžovatelův odkaz na judikaturu týkající se stavu, kdy je možné svědecké výpovědi označit jako protichůdné.
K další námitce stěžovatele lze připomenout, že pohnutka trestného činu není znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci. Má tedy význam toliko při posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Při úvahách o naplnění materiální stránky trestného činu nalézací soud zohlednil fakt, že pohnutka nebyla v posuzované věci zjištěna.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že použité původní a přímé usvědčující důkazy vyvracejí obhajobu stěžovatele a že z popsaných skutkových zjištění lze učinit závěr o jeho vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily pravidlo presumpce neviny a z něj plynoucí zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".
K polemice stěžovatele, vztahující se k hodnocení důkazů soudy obou stupňů, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěným skutkovým stavem, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu pak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu