ECLI:CZ:US:2007:2.US.563.06.1
sp. zn. II. ÚS 563/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. M. K., zastoupené JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem Praha 6, Mahulenina 19, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2006 ve věci sp. zn. 48 Cm 50/2004 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006 ve věci sp. zn. 15 Cmo 103/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud zastavil řízení v části žaloby o vyslovení neúčinnosti - odporovatelnosti právního úkonu a vrácení nemovitosti do konkursní podstaty z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou, přičemž toto rozhodnutí vrchní soud napadeným usnesením potvrdil.
Stěžovatelka zaplatila soudní poplatek ze žaloby o odporovatelnost ve výši 1.000,- Kč, ale krajský soud požadoval zaplacení soudního poplatku vypočítaného z ceny předmětné nemovitosti. Stěžovatelka se přitom domnívá, že znění petitu "aby nemovitost byla vrácena do konkursní podstaty" není výrokem na plnění, ale upřesněním výroku o vyslovení odporovatelnosti právního úkonu se specifikem, že se jedná o žalobu konkursního věřitele. Stěžovatelka zdůrazňuje, že u jiných soudů a jiných senátů Vrchního soudu v Praze se tato otázka posuzuje jako doplnění či upřesnění návrhu výroku o vyslovení odporovatelnosti, a proto se platí soudní poplatek pouze ve výši 1.000,- Kč. Jestliže tedy obecné soudy zastavily dané řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve výši 199.470,- Kč, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s výší soudem stanoveného soudního poplatku, přičemž stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že interpretace sporného bodu sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, senátem Vrchního soudu v Praze se vymyká většinové rozhodovací praxi.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že výklad ustanovení "běžných zákonů" (a tedy i zákona o soudních poplatcích) náleží obecným soudům, přičemž soud ústavní konceptuálně nepředstavuje další instanci systému obecného soudnictví, jemuž by příslušelo posuzovat celkovou zákonnost vydaných soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu proto není zabývat se ani eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných toliko podústavním zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nemá za následek porušení základního práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba připomenout, že ani Ústavním soudem indikovaný nesprávný výklad právních norem obyčejných zákonů provedený obecným soudem nemůže sám o sobě zasáhnout ústavně garantovaná práva stěžovatelky (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66, s. 149 a násl.).
V projednávané věci se z výše předestřených důvodů Ústavní soud zaměřil pouze na zkoumání, zda obecné soudy při stanovení výše soudního poplatku neinterpretovaly daná zákonná ustanovení způsobem, jenž by v jejich postupu obsahoval nepřípustný prvek libovůle, a zda svým postupem případně nezapříčinily v právní věci stěžovatelky denegatio iustitiae. Podle názoru Ústavního soudu je třeba na obě položené otázky odpovědět záporně.
Vrchní soud odůvodnil výši soudního poplatku s odkazem na položku 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, přičemž zvláště poukázal na poznámku k položce 1 a 2 pod bodem 2. Dle mínění vrchního soudu přitom není ve smyslu ustanovení sazebníku rozhodné, zda se jedná o vydání plnění do konkursní podstaty úpadce, či přímo do vlastnictví žalobkyně. Interpretaci sporných ustanovení sazebníku, s níž se Ústavní soud nemusí nutně ztotožňovat, vrchní soud náležitě odůvodnil, a Ústavní soud proto v jeho postupu neshledává prvek svévole, jenž by byl způsobilý zasáhnout právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy. Relevantním v této souvislosti nemůže být ani poukaz stěžovatelky na rozhodovací praxi jiných senátů vrchního soudu, neboť sjednocování judikatury není úkolem Ústavního soudu, a současně odkaz na odlišné posuzování analogických právních otázek (ve smyslu principu právní jistoty) nemůže bez dalšího založit protiústavnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů v konkrétní projednávané věci stěžovatelky ani pochybení ve smyslu denegationis iustitiae. Řízení o neúčinnosti kupní smlouvy předmětných nemovitostí pokračovalo i po nabytí právní moci napadených rozhodnutí; právo stěžovatelky domáhat se svého práva u soudu tedy napadenými usneseními de facto zasaženo nebylo. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že k porušení práva stěžovatelky garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny by nedošlo ani tehdy, pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že sporná ustanovení sazebníku soudních poplatků není možno v žádném případě interpretovat způsobem, jakým je interpretovaly obecné soudy. Soud první instance při stanovení výše soudního poplatku jej totiž snížil na polovinu, a je tedy možno předpokládat, že stanovil takovou výši soudního poplatku, která neměla vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatelky zamezit jejímu přístupu k soudu. Vysoký soudní poplatek je potom nutno vnímat jako určitou "kauci", jež by měla plnit regulační funkci, která však současně nesmí nepřípustně znesnadnit přístup občana k obecným soudům. Jestliže tedy soud prvního stupně stanovil výši soudního poplatku s ohledem na §138 odst. 1 občanského soudního řádu, není možno v jeho postupu spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v důsledku nezaplacení soudem určené výše soudního poplatku stěžovatelkou soud pouze postupoval v intencích §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že napadený právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu